Dopředu varuji! Tohle drama je opravdu jen pro velmi, VELMI otrlé! Po zhlédnutí mohu konstatovat, že všechny hollywoodské „dramaticky – realistické“, a třeba i Oskarem oceněné kasaštyky, nesahají tomuto filmu ani po kotníky! Nevzpomínám si, kdy ve filmové historii bylo k vidění tolik brutality a až nechutné zvrácenosti. Vítejte ve filmu Volyň!

Boj, boj… a zase boj!

Příběh je v podstatě jednoduchý. Život jedné rodiny a jedné ženy jménem Zosia je tu vykreslený na tragickém pozadí národnostního běsnění, genocidy, šílených zvratů v ideologickém smýšlení, židovského pogromu, chvilkové přítomnosti nejdříve německé armády, pak té rudé… a všech zvěrstev, které tyto stavy generují s nezměrnou intenzitou. Fanatismus, navíc výrazně podporovaný stovkami litrů vychlastané samohonky.

Přitom vše začíná tak idylicky. Etnografičtí badatelé asi radostně zatleskají, protože je tu v úvodních cca 20. minutách krásně vyobrazená „volyňská“ svatba se všemi leckdy i podivnými zvyky a obyčeji. Ukrajinci i Poláci dohromady, jedna ves… Jenže záhy se všechno zvrtne! Těžce, nezvratně a s nezměrnou brutalitou.

Je zcela jedno, kdo je kdo

Je vcelku jedno, kdo je kdo. Ukrajinci, Poláci, Židi. Nejdříve se „neškodně“ škorpí“ kvůli polnostem, dědictví… Všichni chlastají první ligu! A než se kdo naděje, vraždí se tu vzájemně a to s brutalitou, která přesahuje chápání. Člověka při sledování těchto scén napadne, že se tady lidé chovali hůř než zvěř. Ne! Zvířata si nestahují kůži zaživa, nevyvrhují malé děti jako králíky, nepropichují těhotným ženám břicha vidlemi…

Dopátrat se, kdo je a kdo není v právu, to prostě nelze. Oko za oko, zub za zub, to bylo jasné pravidlo. Jenže v tomhle kraji poněkud pokřivené. Ty mě oko, já tobě deset, ty mě deset zubů a já ti vyvraždím celý dům. Ty mě dům, a já vypálím celou vaši vesnici! Vše se utápí v moři nenávisti.

A Bůh? Mnozí se k němu odvolávají, dovolávají se jeho pomoci. Děkují mu… já, já přežil jediný z celé vsi, děkuji ti, Bože…

Ouvej! Proč Bůh tu vesnici neochránil celou?! Není to s tou existencí Boha nějak podivné? Ne! Bůh, existuje-li, na tento kraj z nějakého důvodu zanevřel, klatbu těžkou na něj uvalil! Člověka jen napadne: PROČ!?  

Režie, scénář a role

Režie filmu Volyň se zhostil Wojciech Smarzovski. Musím říct, že se svého díla – a tématu – zmocnil opravdu profesionálně. Vždy od filmu, ať se jedná o jakýkoliv žánr, vždy bazíruji na kvalitních hereckých výkonech. A tady se mi jich dostalo plnou měrou.

Hlavní roli Zosie Głowacké odehrála herečka jménem Michalina Labacz s naprostou precizností, a mám pocit, že za ni dostala i nějaké ocenění. Jiná „hlavní“ role tu sice není, nicméně role dalších aktérů byly naprosto excelentní a jak rád konstatuji a oceňuji: uvěřitelné! A to i ty malé. Členové rodiny, agitátoři, fanatičtí kněží, vojáci, hysterické davové scény… Ano, tenhle film se vám zadře pod kůži jako tříska. A připravte se na to, že rána bude hnisat a mokvat…

Scénář bych označil za jednoduchý ale mimořádně kvalitně zrealizovaný. Musím vyzdvihnout perfektní kameru, celkem úsporné nasvícení ale o to realističtěji působící. Brutální scény nejsou nijak rozvláčné, spíše nasnímané jakoby ve zkratce, ale o to důrazněji na diváka působí. Znovu říkám: uvěřitelné!

A člověk ve 21. století, středoevropan, si říká: bylo TOHLE vůbec možné!? Ano, bylo!

Film Volyň není, zdůrazňuji, není pro každého! Varuji slabé povahy! Je to humus první kategorie, ale, bohužel, i tyhle šílené běsy se v historii slovanských národů odehrávaly.

A znovu také musím opakovat, že se Amerika se svými prvoplánovými sladkobolnými „trháky“ může jít zahrabat!

Pokud jsem se dočetl… a pochopil správně, nevraživost v tom ne tak vzdáleném regionu na východ od nás trvá dodnes, staré rány nejsou zacelené, a pokud jsou moje informace správné, tak na Ukrajině se nesmí tento film promítat. Teď je tedy na Kyjevě, aby natočil film, který bude, pro změnu, odmítaný v Polsku.

Ještě ždibec info z historických faktů. Přesný počet obětí etnických čistek, pogromů a genocidy není znám. Podle historiků by mělo být zavražděno 50 – 60 tisíc Poláků a 2 – 3000 Ukrajinců. Kolik lidí pozabíjela sem tam procházející německá, a pak i Rudá armáda, to se už nikdy nikdo nedoví.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Obsah je zabezpečený !!