Když se spojí melancholický -lyricko – dravý maďarský cimbál s americkou rytmikou, buď z toho vyleze paskvil, nebo vybroušený jazzový diamant. To v případě, že se nástrojů chytí opravdoví mistři. V tomto případě jsem se dočkal právě toho druhého. Cimbalom Unlimited je jedno z top jazzových alb, které jsem v poslední době slyšel! A vůbec nevadí, že je už 5 let staré! Člověk holt nemůže stíhat všechno…
Kapela Cimbalom Unlimited…
…je, či spíš byla, tříčlenná a tvořili ji špičkový maďarský cimbalista Miklós Lukács, který je zároveň autorem všech devíti skladeb, dále americký kontrabasista Larry Grenadier a excelentní hráč na bicí, Eric Harland.
Jak jsem se dočetl, Miklós Lukács je ve své zemi považován za top muzikanta, který se pohybuje v širokém spektru hudebních stylů – od vážné hudby přes folklór až k jazzu. A na této desce se nerozpakuje toto koření plnou měrou vmíchat do chutného pokrmu. Výsledkem je naprosto virtuózní album s názvem „Cimbalom Unlimited“ vydané u maďarské společnosti BMC Records.
Recenze Lukacs Miklos: Cimbalom Unlimited
Stačí si třeba poslechnout 6 a půl minuty trvající úvodní skladbu „Balkan Winds“ a rázem je jasné, co může posluchač očekávat na hodinu trvající desce dál. Melancholii opuštěných široširých maďarských pust utápějících se v podzimních mlhách rázem protne divoké šestispřeží furiantských čikošů, basista Grenadadier buší do strun aby vzápětí vysekl sólo smyčcem, vše je dynamické, neskutečně rytmické, prolíná se tu dokonce vážná hudba a jazz s art rockem, z reproduktorů se valí něco neslýchaného! Až mi z toho běhá mráz po zádech!
A to nás čekají další lahůdky. Třeba následující „Lullaby For An Unborn Child“. Zpočátku se tváří jako esence lehce chaotických zvuků, jenže pak se ,opředený lyrickou nití, rozezní Miklósův ztichlý cimbál, jakoby něco hledá, tápe, neví kudy kam, jenže pak přijde mazlivý riff a rázem tu roste příboj, erupce všech tří nástrojů.
Nebo třetí v pořadí „Peacock Dance“. Úvodní riff, jako by vystřižený z rockové učebnice. Pak začnou celou bandou šít jazzoví čertící, Lukács tancuje paličkami cimbálu na prvotním motivu, jenže po chvíli je všechno jinak, kapela, jakoby nevěděla co hrát dál, jednotlivé nástroje tápou kudy kam, zasekla se snad improvizace? Ne, trvá to jen chvílí, cimbál ustoupí do pozadí, chvíli dominuje Grenadierova basa, pak se vše vrátí do úvodního motivu, bicman Harland si vystřihne menší sóličko a, jak jinak, opět opentlené rockovými mašličkami.
A takhle to zní na celé desce. Posluchač nemá čas na odfuk, zvolnění, výbuch, láskyplné šeptání, hádka, emoce… Každý si vybere. Pnutí, balada, drama i love story. Pakliže se mám učit jazzová tempa s takovýmto nářezem ve sluchátkách, tak za chvíli dám kanál La Manche…
Album Cimbalom Unlimited, to je pěkně štiplavý maďarsko-americký jazzový gulášek, ukuchtěný v kotlíku kdesi v pustě a řádně okořeněný chilli kalifornsko-texaskou papričkou. Huba pálí, oči slzí, lapám po dechu, potřebuju hlt piva… ale uši? Těm to šmakuje! Když holt někdo umí, jde to samo. Prostě cimbál bez limitu.
Info o kapele jsem získal na jazzov portálu jazzport, tedy jakémsi rozcestníku do nekonečných hlubin jazzových moří.
Recenzent, pan Jan Hocek na výše uvedené jazzové web stránce ohodnotil album 100%
Nejsem ve vlnách jazzového přílivu ještě moc dobrý plavec, spíš se teprve učím tempa, ale moje uši mi napovídají, že opravdu poslouchám dílo mimořádné kvality. Ovšem přiznávám, že jsem „nezabral“ na první poslech. Deska se totiž nedá poslouchat na „půl ucha“. Posluchač se do ní musí vnořit, každým pórem těla vnímat detaily – těch jsou snad miliony – a pak se tenhle track vyjeví v celé své maďarsko-americké kráse. Hra cimbalisty, to je doslova omračující pletivo tónů, paličky tancují po strunách, někdy v tempu zběsile čertovském, jindy mazlivém a vzápětí připomínající spíše náhodné jednoprsté údery do kláves klavíru.
Takže mi vůbec nevadil návrat o pět let zpět, neb to, co je krásné, nemizí, a i po letech je příjemné se k takovým hudebním skvostům vrátit… a třeba i připomenout jiným
