Kde jinde, než v Novoměstské radnici na Karlově náměstí. Zdá se mi, že se z tohoto místa v centru Prahy stává jazzová (nejen) Mekka. Protože užít si během pár dní hned dva špičkové koncerty na „jedné adrese“, to se jen tak nepovede. Před časem to byl výborný koncert dvojice Edmar Castaneda & Gregórie Maret – recenze zde. A nyní na milovníky jazzu čekala další lahůdka třídy top. Arild Andersen Quartet.

Arild Andersen – kontrabasista

Mnozí tohoto norského muzikanta pasují do jedné z hlavních rolí moderního evropského jazzu. Za svého dlouhého života (*1945) prošel spoustou kapel. Jen namátkou: v letech 1967 – 1973 byl člen věhlasných souborů Jan Garbarek Quartet, Terje Rypdala či věhlasného Billa Frisella. A právě v těchto letech se rodila současná podoba severského jazzu. Náladotvorného, originálně využívajícího prvky severského folku.

Andersen se ovšem nespokojil „pouze“ s členstvím v něčí kapele, jinak řečeno s rolí sidemana.  V roce 1975 vypustil do světa svůj debut „Clouds In My Head“ a to rovnou na kultovním labelu ECM. Od té doby natočil spoustu desek pod svým jménem.

Helge Lien – klavír

O generaci mladší, ale neméně slavný norský klavírista. Lyrika, vyprávěčský styl, to tohoto jazzmana charakterizuje. A proto si tak rozumí s Arildovým kontrabasem.

Marius Neset – saxofon

Další výborný instrumentalista od norských „fjordů“. Platí o něm to samé: skvělý sideman ale též autor svých vlastních desek. Cítí se skvěle v komorních sestavách, tak i ve spolupráci s Dánským rozhlasovým orchestrem.

Hakon Mjaset Johansen – bicí

Skvělý bubeník. Jako sideman hrál i v sestavě takové světové jazzové ikony, jakou je Chick Corea.

Koncert Arild Andersen Quartet

Pokud pár metrů před diváky spustí takováto sestava, není co řešit. Příval jazzové hudby světové kvality! Slyším romantiku, drama i pohádky. Z temných severských lesů vystupují bohové z rodu Vanů, Vásů a Dísy. Magie levituje renesančním sálem Novoměstské radnice, krásné tóny se dotýkají fragmentů nástěnných maleb z 16 století. Pro tento večer jest kouzlo dokonáno.

Koncert

Natěšení bylo velké, neb Arild Andersen Quartet sliboval věci neslyšené. Od prvního tónu bylo každému z přítomných diváků jasné, (bylo nás dobrých 250), že tu máme co dočinění s jazzovou smečkou světové top úrovně. V průběhu koncertu předvedl každý z muzikantů svoje umění v sólo výstupech. Zde mě zaujal, krom neoddiskutovatelného mistrovství kapelmajstra Andersena, hlavně mladý saxofonista Marius Neset. Svůj nástroj ovládal excelentně, jeho sóla, to byl doslova přelet nad severskou krajinou, ve které se prolíná šumění severských lesů s rykem řek lomících své dravé proudy do bouřlivých vodopádů. Chvíli jazz, chvíli srovnané notičky do partitury jednoduché písničky, aby vše vzápětí explodovalo do free jazzových úletů.

Na tomto chlapíkovi mi ovšem trochu vadila místy jistá nezůčastněnost, odtažitost, občas padající až k hranici nudy, což se dalo vyčíst z jeho tváře a mimiky. Možná ho trochu rozhodily problémy s jeho nástrojem ve druhé skladbě, těžko soudit. Ovšem je pravda, že několikrát doslova vycouval z podia zcela bokem do šera sálu, aby tak dal prostor zcela vyniknout kapelníkovi, mistru kontrabasu. Což je věc ne často vídaná.

Co se týká celkového soundu kapely, všichni jsme byli svědky vrcholné levitace od jazzu k hudbě klasické, k lehkým ozvěnám jazzrocku, severskému folklóru, písničkaření, ambientu (skladba “Hyperborean“), k mystice a až takřka sonickým ruchům, vyplývajících ze souhry bubeníka Håkona Mjåset Johansena s klavíristou Helgem Lienem. Doslova lahůdkou bylo velmi volné, dalo by se říct až přirozené prolínání sóla kapelníka Andersena se zvukem jiných nástrojů, či rovnou celé kapely. Kontrabas zpíval, duněl, vzýval, smutnil, bouřil, hladil, škrábal. A mistr si po celý koncert “držel” rytmus nenápadným poklepáváním levé nohy…

Ještě bych se zastavil u bubeníka jménem Hakon Mjaset Johansen. Seděl jsem v první řadě a takřka jemu nadosah, takže jsem mohl detailně sledovat jeho práci s paličkami, metličkami a různými štěrchátky. Nebo svými prsty. A byla to lahůdka! Jak se doslova chvílemi mazlil s rytmem, přesný, chvíli tichý, jen ševelící metličkami, vzápětí, jako natlakovaná sopka Beerenberg*, vybuchující sólovým výstupem. Parádní podívaná a poslech! Viz video.

* sopečný kopec (Medvědí hora) nacházející se na severovýchodním okraji norského ostrova Jan Mayenu. Poslední erupce v roce 1985)

Naopak klavírista Helge Lien byl od mého místa nejdál, ale i tak bylo možné sledovat, a hlavně slyšet jeho hru. A borec nejen že hladil černobílé klávesy. On se občas zvedl a prsty brnkal přímo struny otevřeného klavírního křídla. Největší lahůdka pro uši? Nevím, v jaké to bylo skladbě (nejsem s tvorbou Arild Andersen Quartet tak detailně seznámen, abych znal názvy skladeb). Bubeník s klavíristou spouštějí jemnou melodickou linku, do toho se nenápadně přidává Andersen na kontrabas aby vzápětí vybuchl klavír v dramatické sólo. Nádhera!

Závěr

Nemohu nezmínit vstupné. 300 Kč, vážení! Za tak špičkový jazzový band až směšná cena. Pro mne byl Arild Andersen Quartet velikým překvapením a zároveň asi nelepším jazzovým koncertem, jaký jsem doposud navštívil.

Moje hodnocení 100%

Foto + video pořídil autor

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Obsah je zabezpečený !!