Jinjer-Duél. Ukrajinská smečka bourá zažité stereotypy?

Zpěv

Začnu u zpěvačky kapely Jinjer, jménem Tatiana Shmayluk. To, co tahle dáma na fošně Duél (a předchozích) předvádí, to je neuvěřitelné! Kombinace mistrně zvládnutého growlingu  a čistého zpěvu, to se jen tak často neslyší! Z této pěnice doslova čiší bouře emocí – od agresivity až po melancholické žalozpěvy. Ostatně válka v zemi kapely, a dokonce v jejich domovině Donbasu, tuto nasranost a emoční vypjatost ospravedlňuje! Skladbou, která tímto tématem rezonuje, je exemplární řežba “Rogue“. Odkazuje na osobní vzpouru a boj proti tyranským autoritám. Je to silné poselství o odporu a odhodlání.

Hudba

Co se jí týká na albu Jinjer-Duél , zde již tak očarovný nejsem! Je složitá, neuchopitelná a svým způsobem nepřístupná. Tady už srovnání s výše avízovaným albem z roku 2014 neobstojí! Na albu Duél to Jinjer doslova vyšponovali do maxima! Ano, z každé pecky doslova tryská absolutní hráčská preciznost. Ty kytarové a baskytarové riffy sekané s chirurgickou přesností, plus kulometná palba bicích, to je prostě digitálně řízený stroj! Potud OK! Rock jako řemen!

Jenže tu máme zároveň doslova navršené obrovské množství tónů, které lítají sem tam, nikde “neparkují”! Různě se klikatící motivy, neustálé dynamické změny! Kdo se v tom má vyznat!? Při poslechu lovíte uchem, jakého rytmu se chytit. Jenže se to nedaří. Jen co se „zaháčkujete“, už je všechno jinak! Tak trochu mi to připomíná jazzové postupy! Můj názor: i max tvrdý metal-progres-hardcore může být čitelný! Jen se nebát některých repetitivních  postupů, neřkuli sestavy sloka-refrén. Moje hodnocení hudby: 2.5 bodů z pěti.

Celkový sound – recenze

Hned úvodní řež „Tantrum“ rozpoutá peklo! Rána do palice kladivem! Od první sekundy tu seká Roman Ibramkhalilov jeden kytarový riff za druhým, basák Eugene Abdukhanov nezůstává pozadu.  Celý ten vražedný pluk popohání Vlad Ulasevich kulometnou palbou bicí sestavy. A jak je v téhle kapele zvykem, Tatiana Shmayluk střídá agresivní growl se silným čistým zpěvem, což vytváří silný kontrast a dodává skladbám na neuvěřitelné intenzitě.

A, vážení…to je vlastně z alba Jinjer-Duél všechno! Další pecky jsou si víceméně podobné jako vejce vejci. Snad jen skladba „Kafka“ vybočuje. Ano, text skladby se inspiruje „naším“ Franzem Kafkou, reflektuje téma odcizení, absurdity a existenciálního zmatku. V textu můžeme slyšet odkazy na typické kafkovské motivy jako je přeměna, nepochopitelné autority a vnitřní boj.

Jen ještě zmíním skladbu „Someone’s Daughter“. V streamovací aplikaci Spotify je nejposlouchanější! Čím to asi je? Já říkám: melodicky nejpřístupnější skladbou! I přes tvrdost a agresivitu má jakýs-takýs řád a čitelný motiv. V slokách můžeme slyšet emotivní zpěv, který vypráví příběh o hledání sebe sama a o vztahu s rodiči.

Učíš mě, jak být mužem – I když jsem něčí dcera – cesta válečníka byla pro mě připravena – a musela jsem si vyzkoušet zbroj

Ó brutální světe – nejsem tvůj nepřítel – tato role válečníka – nepřináší nic než utrpení – pokud jsou ženská křídla přistřižena -a její záře je pohaslá -tohle je konec, tohle je konec – uvidíš mě jezdit na koštěti

Bourání zažitých stereotypů?

Nemyslím! Mám tak trochu obavu, že se sama kapela Jinjer natrvalo zabetonovala ve zdi zvané stereotyp. Jak jsem psal v úvodu, tuhle smečku průběžně sleduji od jejich prvního alba. A z každé fošny cítím už známou tvrdošíjnost a vzdorovitost. Nejinak je tomu i na tomto albu Jinjer-Duél. Nemilosrdně řežeme svůj metal-core styl a nic nehodláme měnit! Ano, je to legitimní postup, každý ať dělá/hraje to, co se mu zamlouvá, co umí. Nicméně trochu čitelnější struktura skladeb a malé “provzdušnění” by určitě nic nepokazilo! A zcela jistě by přitáhlo více posluchačů.

Závěr.

Basák Eugene Abdukhanov se nechal slyšet, že kdyby se notové zápisy jednotlivých nástrojů přenesly do partitur klasické/vážné hudby, byla by hudba Jinjer  i v této rovině hratelná. Jinak řečeno, že při skládání hudby dodržuje stejné postupy, jako, jako při tvorbě klasické hudby.

Redaktorka hudebního magazínu Spark Jana Vrbková v této souvislosti napsala, že by Bach nad těmi basovými linkami plnými barokních kudrlinek brečel radostí. Já si myslím, že kdyby se génius Bach z dávného prachu na chvíli zhmotnil a poslechl prvních deset vteřin alba  Jinjer-Duél, s úděsem by se velmi rychle v prach obrátil!

Technická ekvilibristika není vše! Skladby musí nést ducha, musí v člověku/posluchači vybudit emoce. Melodie – nebo alespoň části – musí v mé hlavě uvíznout, abych si třeba některé fragmenty mohl přezpívat, no, spíš ve sprše překvákat. V tomto nářezu Jinjer-Duél to nehrozí!

Album poslouchám snad podesáté, nicméně po druhé třetí skladbě ztrácím soustředění a vše mi splývá v jeden rachot. Jak se říká: jedním uchem tam, druhým ven! Nicméně uznávám, že pro mnohé je právě tento “velmistrovsky komplikovaný” styl hudby tím správným hudebním lektvarem. Ano, ušní průplach silou Niagarského vodopádu se koná…ale nic víc!

V úvodu zmíněná skladba – Pisces – zde v live verzi