Zpravodajské služby jsou vždy skryté před zraky veřejnosti. A to velmi důkladně. Tato zajímavá kniha je o tom, jak se lámaly bolševické ledy v tajných službách v po revoluční době, v letech 1989 – 1990. Kdo se na tom lámání podílel? Jedním z mnoha byl jistý Jiří Růžek. A na jeho pamětech je jasně vidět, jak se „civilní“ lidé, absolutně neznalí práce zpravodajských služeb, jak se velice rychle dostali „ke korytům“. Díky známostem….A právě o tom je kniha Jiří Růžek – V labyrintu zpravodajských služeb
Důležitý úkol historického charakteru
Jen tak mimochodem: když se přeneseme do oné polistopadové doby roku 1989, bylo jasné, že s nekontrolovatelným rozpadem totalitní StB může v naší zemi vzniknout velmi nebezpečné vnitrobezpečnostní vakuum. A to si žádný stát nemůže – nesmí dovolit. Jiří Růžek ve své knize V labyrintu zpravodajských služeb si erudovaně všímá právě přechodu od totalitních struktur k novým demokratickým zpravodajským službám po roce 1989.
Paměti osobností
Jsou vždy subjektivním pramenem. Ať se autor snaží sebevíc být objektivním, v praxi to zcela možné není. Jiří Růžek napsal knihu zajímavě a věcně. Tuto historii předkládá čtenářům objektivně a v maximální úplnosti (snad). I když nezastírá svoje preference a antipatie, jeho poznámky o lidech a dramatických událostech let 1989/1990 nepostrádají nadhled, ale i jistou dávku střízlivého humoru. Například „úsměvná“ scénka s jednou poděděnou sekretářkou, která nic neuměla a navíc byla líná jako veš. Nicméně měla „jiné“ přednosti. A nikdo ji nemohl za nic vyhodit…
Kdo je Jiří Růžek
Vystudoval Filozofickou fakultu UK v oboru historie-filozofie. Působil v Orientálním ústavu, v Encyklopedickém institutu, pracoval též jako dřevorubec a byl starostou obce Dobřichovice. Brzy po listopadu byl přizván do rodícího se Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie a od té doby se pohyboval v tajných službách. V letech 1999 – 2003 byl ředitelem BIS.
Kniha V labyrintu tajných služeb od Jiřího Růžka je fascinujícím pohledem do zákulisí formování bezpečnostních složek po pádu StB. Růžek, sám bývalý ředitel BIS, se nebojí říkat věci na rovinu a otevřeně prezentuje své názory bez anonymních úhybných manévrů, které jsou dnes tak běžné. To dává jeho svědectví autentičnost a jedinečnou hodnotu.
Je to kniha, která nejen informuje, ale také nutí k zamyšlení nad tím, jak se formovala nová zpravodajská kultura a s jakými výzvami se bezpečnostní složky potýkaly. A také zamyšlení nad skutečností, že tihle „z civilu“ příchozí lidé, kteří neznali absolutní NIC z práce zpravodajských služeb – což sám Růžek v úvodu knihy přiznává -… zamyšlení nad tím, jak bylo možné, že hned pro příchodu si rozdělovali vysoké hodnosti, jako karbanící karty na stole v pajzlu čtvrté cenové…
„Panu doktorovi dáme pro začátek hodnost kapitána…“
Na jednu stranu nechápu, jak je možné dosadit do takto exponovaných míst v nově se rodících tajných službách civilní osobu, sice „študovanou“, nicméně nikdy nepolíbenou problematikou vnitrostátní bezpečnosti. Sám Jiří Růžek píše…cituji:
Do zpravodajských služeb jsem se dostal jako Pilát do Kréda. Tedy nečekaně, náhodně, bez vlastního přičinění – „jako slepý k houslím”.
Na druhou stranu chápu, že v té pohnuté době bylo více než potřebné zaplnit uprázdněné řídící pozice lidmi studovanými…ale kde ty odborníky a specialisty v oboru brát!? Když všichni, do té doby ustanovení ve vysokých funkcích StB, byli z hodiny na hodinu odstaveni, vyhozeni. Bylo tedy nutné sáhnout do „civilního sektoru“ a hledat tam. Pokud možno lidi vzdělané, nepotřísněné bolševickým jedem. Pak je hodit do rybníka a rozkazem dát povel: plavte!