Bush – I Beat Loneliness – grunge nálož!

Co ti to hraje ve sluchátkách? Ptal se kamarád, když jsem si je vytahoval z uší, usedaje ke stolu v zahradní restauraci. Říkám, že novou desku “I Beat Loneliness” od grunge kapely Bush. A on, ač znalec hudby napříč žánry, vyjádřil podivení. Lokl si piva a pak mi dal otázku. Oni ještě hrají!? Kdysi dávno jsem je viděl na MTV. A přišlo mi, že kopírují Pearl Jam. Říkal kámoš. Ano, Bush hrají, a právě do světa vypustili novou desku!

Minulost žánru grunge

Ještě, než se pustím do recenze, trocha seznámení s hudebním žánrem grunge. Tento hudební styl jsem vždy vnímal veskrze jako velmi zajímavý. Když se člověk zaposlouchá do skladeb grunge, říká si: tohle není rock, není to metal, není to punk. Ksakru, kam grunge zařadit!? Ona věc se má tak. Grunge bere od všeho ždibec. Tak, jak to slyším právě na tomto albu Bush – I Beat Loneliness.

Jde o hudební styl, který se zrodil v polovině 80. let ve státě Washington, zejména v okolí města Seattle. Někdy se mu také říká také Seattle Sound. Jedná se o podžánr alternativního rocku, který v sobě mísí všechny výše zmíněné styly: punk rock, hard rock, heavy metal a hardcore punk. Plus elektronika.

Malé ohlédnutí za velkými ikonami grunge

Pochopitelně Nirvana s albem „Nevermind„ (1991). Právě tato deska doslova katapultovala styl  grunge do mainstreamu. Nesmím zapomenout na Pearl Jam a jejich slavné album “Ten ” (1991). Mám za to, že právě tato nahrávka je považována za hymnu grungeové generace.

Další kapely, které tento styl formovaly: Soundgarden, Alice in Chains, Mudhoney, Melvins, Green River – a spousta dalších. Ano, kapela Bush patří mezi ně! A album „I Beat Loneliness“ nám všem připomíná, jak zní pravověrný post grunge styl!

Recenze Bush – I Beat Loneliness

Předně musím napsat, že kamarád s pivkem v ruce měl trochu pravdu. Tak, jako dříve, i nyní slyším dost velikou „příbuznost“ s posledním albem ikonických Pearl Jam – Dark Matter. A hlas zpěváka Gavin^a Rossdale^a  má nepřeslechnutelnou podobnost s pěvcem kapely Pearl Jam – Ediie Vedder^em. Mám tedy s čím srovnávat.

„I Beat Loneliness“ začíná extrémně silnou skladbou ‘Scars’ (Jizvy). Jedná se o píseň, která kombinuje elektronické prvky prostřednictvím syntezátorů s bušícími bicími, hlučnými kytarami a ikonickými vokály frontmana Gavin^a Rossdale^a. Refrén je zde skutečně hymnický. Kytarové sólo, stejně jako refrén, je hlasité, ale je také krátké a jednoduše slouží jako malý můstek, jak se dostat k závěru.

Titulní věc „I Beat Loneliness“ začíná dravě znějícím riffem, než se nakopnou bicí a syntezátory, aby vytvořily filmově znějící stěnu hluku. Verše zde obsahují repetici stejného riffu na pozadí a ten je prostě kuwa návykový. Vše povyšuje jeden z nejlepších vokálních kreací mistra  Rossdale^a na desce. Top skladba.

Cesta k jednotě a naději

A tou je „The Land Of Milk And Honey“. Je stejně agresivní jako předchozí skladby, zahalená vrčící elektronikou nicméně má extrémně nezapomenutelný refrén, který vás okamžitě přiměje zpívat. Kytarové sólo je efektivní a je dokonale skloubené se skladbou. Perfektní věc pro singl!

Následuje „We´re All The Same On The Inside“ (Uvnitř jsme všichni stejní). Celou skladbou rezonuje výrazná basová linka. Dravé tempo udržuje rytmická dvojice Hughes (bicí) a Corey Britz (basa). Refrén je zde dalším výjimečným prvkem. Gavin Rossdale je prostě PAN zpěvák

První singl z alba

První singl z alba „60 Ways To Forget People“ (60 způsobů, jak zapomenout na lid) je prostě skvělý, jeho kompaktní výbuch post-grungeové energie modelují drsné kytary zpěváka Rossdale^a a Crise Traynor^a

„We Are Of This Earth“, i když je stále extrémně příjemná, je první z balad na albu Bush – I Beat Loneliness. Tato konkrétní písnička používá velmi jedinečný typ zvuku bicích, který doprovází jemné kytary a melancholicky znějící vokály.

„Everyone Is Broken“ (Všichni jsou zlomení) je opravdu nezapomenutelná skladba, hlavně kvůli syrovému a depresivnímu textu, Co však povyšuje tuto skladbu na baladickou perspektivu, je refrén. Poprvé je jemně frázovaný, ale když se objeví podruhé, má o něco větší hloubku, pokud jde o hlasitost a další vrstvy, díky nimž je tato skladba mnohem působivější. Možná jedna z nejlepších písní na tomto albu.

Desátá v pořadí je kouzelná „Don´t Be Afraid“ (Nebojte se). Pomalé tempo, opět skvělý Rossedale, jehož klenutý zpěv je doslova povznášející! Musím ještě zmínit signifikantní jednostrunné štěky – zřejmě kytarové. Jedna z nejlepších skladeb na albu…

Nabručený syntezátor uvádí závěrečnou „Rebel With A Cause“ (Rebel s důvodem). Písnička se nese v pomalém tempu, Rossdale skvěle zpívá. Nicméně: na to, že jde o závěr alba, postrádám tu lepší „grande final“ nápad.

Závěr

Když jsem v úvodu nakousl srovnávání s novinkou kapely Pearl Jam – Dark Matter, musím konstatovat, že Eddie Vedder a spol vytvořili album propracovanější, barevnější. Při méně pečlivém poslechu alba Bush – I Beat Loneliness (sluchátka na ulici) jsem se občas přistihl, že jsem se a/ nudil a za b/ některé skladby jsem nedokázal rozlišit jednu od druhé – zkrátka mi splývaly. Týká se to hlavně středu alba mezi skladbami 5 – 8.

Bush se na albu I Beat Loneliness nesnaží vynalézat kolo. Spíše nabízí hudební terapii a vzpomínky na dobu minulou – jak pro sebe, tak pro posluchače. Album není dokonalé, na délce téměř 47 minut občas působí nevyváženě, ovšem jeho emocionální síla a zvuková intenzita z něj i tak dělají jedno z nejlepších děl kapely za poslední dekádu. A ti pravověrní fanoušci (kolik jich asi ve světě je?) budou zcela jistě hýkat nadšením…