Jan Saudek nemusí být široce představován. Takže jen ve zkratce. Narozen 13. května 1935. Letos tedy slavící úctyhodných 90 let. Ikonický český fotograf oslavil své životní jubileum otevřením nové výstavy, která není jen retrospektivou jeho nejslavnějších děl, ale i prezentací nejnovější tvorby z roku 2025.
Výstava, kterou pořádá Galerie Kmoch, je k vidění v prostorách Novoměstské radnice od 23. května. Pro velký zájem byla prodloužena do 5. srpna. Mně, návštěvníkovi, zde byla nabídnuta možnost nahlédnout do všech zásadních etap Saudkovy umělecké dráhy – od jeho raných černobílých snímků, přes ikonické kolorované akty a malby, až po nejnovější bronzové reliéfy. Ty jsou veřejnosti představeny vůbec poprvé.
Náhled do života Saudka
Svůj první aparát dostal v patnácti letech a v sedmnácti, po vyučení v oboru, začal naplno rozvíjet svou celoživotní vášeň. V 50. letech Saudek studoval reprodukční fotografii na Střední uměleckoprůmyslové škole, což nasměrovalo jeho životní cestu. Široké uznání mu přinesla už jeho první samostatná výstava fotografií v roce 1965.
Sám Saudek říká:
Snil jsem o ráji, jako my všichni. Toužil jsem po bohatství, úspěchu a slávě. Nic z toho jsem nenašel. Párkrát jsem měl na dosah absolutní krásu, a tak jsem ji zachytil ve svých fotografiích. To je pro mě mnohem důležitější.
Oprýskaná zeď
Ta se stala ikonickou kulisou jeho děl od roku 1972. Žižkovský sklepní byt s oknem do prázdna se stal jakýmsi symbolem mezi realitou a světem snů. K jeho vrcholným dílům patří rané černobílé snímky z 60. a 70. let.
Jan Saudek je známý svým nezaměnitelným vizuálním rukopisem, který kombinuje technickou preciznost s hlubokým emocionálním nábojem. Jeho tvorba je bohatá na symboliku, kontrasty a lidskou intimitu. Tady jsou hlavní techniky a styly, které používá:
- Ruční kolorování: Většinu svých černobílých fotografií Saudek dodatečně koloruje, čímž jim dodává snový, malířský charakter.
- Středoformátová fotografie: Pracuje s fotoaparátem Flexaret 6×6, který mu umožňuje detailní kompozici a bohatou tonalitu.
- Ateliérové prostředí: Fotografuje v ikonickém sklepním ateliéru s oprýskanou zdí, která se stala jeho vizuálním podpisem.
- Kostýmování a aranžování: Modely často stylizuje do výrazných kostýmů, čímž vytváří dramatické scény s prvky divadla.
A Saudek k tomu dodává:
Fotografovat neznamená dělat jen hezké obrázky, ale rozumět životu a vztahům mezi lidmi. Netvrdím, že životu a vztahům rozumím, udělal jsem a dělám stále spoustu kopanců, ale pokouším se porozumět.
A tak se šourám…
…mezi vystavenými originály Saudkových děl. Nikdo tu není, jsem tu sám, a tak v klidu vnímám tu krásu, která mi… u některých fotografií přijde jakoby nahodilá. Zkoumám je detailně. Jdu dál, ale opakovaně se k některým fotografiím vracím. Ne, pardon mistře, není tomu tak, každé dílo, každý detail má jasně danou kompozici. A to nemluvím jen o fotografiích pořízených v žižkovském bytě/ateliéru.
Fotky použité na uměleckých dílech druhých osob
Proslavená, a svým způsobem ikonická, je hlavně fotografie nazvaná Osud kráčící k řece – a vede s sebou dvě nevinné děti…
Malinko odbočím. Jsou videoklipy, které dokážou skutečně změnit lidské osudy! A to se stalo se skladbou americké kapely Soul Asylum – Runaway Trein. V roce 1993 pomohla k návratu domů 21 z 36 pohřešovaných dětí, díky tomu, že se jejich fotografie ve videoklipu objevily. Skladba byla součástí alba s názvem „Grave Dancers Union“
Její obal nafotil v roce 1992 Jan Saudek. Zachytil na ní svojí ženu se dvěma dětmi v Praze, v kobylisské Heydrichově zatáčce. A tak se stala ikonickou. Celosvětově!
A co třeba Úsvit 1960
Tahle nádherná fotografie vznikla rukou Saudka někde nad začouzeným Žižkovem v roce 1960. Byla použita hned dvakrát. Na albu Pár tónů, které přebývají…(Live) Vladimíra Mišíka, kapely ETC a skvělého recitátora Miroslava Kováříka.
Originální fotografie
Lp Pár tónů, které přebývaji – Vladimír Mišík, ETC a recitátor Mirek Kovářík
Ta samá Saudkova fotografie byla použita též na skvělém jazzovém albu Sinfonietta The Janacek Of Jazz – Emil Viklický Trio z roku 2009. Viz foto↑.
Novinka mistra Saudka pro ro 2025
A tou se staly bronzové reliéfy – údajně věrné kopie některých jeho ikonických fotografií. Popravdě řečeno, ty mě nijak neoslovily. Ano, je za tím zcela jistě umělecky vymazlenéný fištrón, převést/překopírovat či jiným způsobem vložit fotografii do 3D reliéfu bronzové desky… přesný popis tvorby bonzových reliéfů naleznete zde.
Jan Soudek k tomu říká:
„Po desítkách let některé mé fotografie dozrály a já se na ně zkoušel dívat očima případného sběratele nebo kupce. A opravdu jsem shledal, při notné dávce sebechvály, že je v nich něco, co tam ostatní nemají. Tenkrát, před těmi šedesáti lety jsem do fotografií dostal i s minimálními prostředky něco, co přetrvalo.“
Můj názor
Já raději shlédnu krásnou sérii fotografií nafocených na tom samém místě, ale s jinou scenérií. Jako např. fotografie Hey, Joe! a méně známou Dívka a labutě. ↓ Stejné místo u řeky (slepá ulice Cihelná na Malé Straně, na břehu Vltavy) ale naprosto odlišná scéna. Reliéfní kopie slavných fotografií do bronzu mi přijdou poněkud… nadbytečné. Už jenom z toho důvodu, že “vtlačení fotky” do 3D podoby v bronzové desce NEMÚŽE „pobrat“ všechny ty niterné detaily na fotografiích.
Chybí mi to, co si na Saudkových fotografiích každý vnímavý člověk cení. Ducha fotky a emoce, které vyvolávají. Kontrasty mezi světlem a stínem. Dynamické kompozice, postavy v pohybu. Drama, melancholii, symboliku…
Závěr
Jan Saudek je bezesporu umělec světového formátu. A bylo mi potěšením zblízka se podívat na jeho ikonické dílo. Studovat detaily. Těšit se pohledem na fotografie, které se staly světově známými. Ženy, Muži, děti, Praha, Žižkov, byt kdesi dole, na úrovni chodníku…
Dalo by se říct:: stačí voprejskaná zeď, pár krásných ženských, a o úspěch je postaráno!
Ne, není to tak! Je to o NÁPADU, originálním nápadu! A toho se chytit jako pavouk sítě! Druhý Saudek už nebude! Je jediný! Musí jiný přijít, s originálním nápadem! Kde je, kde jsou!?
