Bude se tancovat! Aneb britpopové ikony se probudily! Pamětníci pamatují. Ostatním připomínám. Devadesátá léta min. století. V Británii řádily čtyři kapely, které kritika zařadila do nové kolonky britpop. Oasis, Pulp, Blur a Suede. Tyto smečky byly inspirovány britskou kytarovou hudbou 60. a 70. let a vytvořily hnutí, které se stavělo proti “drsně škrábajícímu” americkému stylu grunge (Nirvana, Soundgarden, Pearl Jam). A právě Suede byli první, kteří v podstatě britpopové hnutí spustili! Joj, kdeže loňské sněhy jsou…Nyní hudebnímu publiku předkládají nové album “Antidepressants“!
Pozor! Suede se nepřehrabují v minulost! Naopak, “Antidepressants” je manifest PROTI nostalgii! Zpěvák Brett Anderson zpívá o stárnutí s nadhledem (ale též se vztekem), o smutku, tělesném úpadku a touze po čistotě slova a činů. Kapela se rozhodla, místo „zpátečky“ do devadesátek, spustit moderně pojatý výbuch emocí, hudebního dramatu a zvukového chaosu. Výsledkem je album plné “antidepresiv”. Je tak intenzivní, že by si zasloužilo vlastní příbalový leták s upozorněním na vedlejší účinky!
- MOJE HODNOCENÍ: 10/10
- LABEL: BMG music
- DÉLKA: 11 skladeb – 39:33 min.
- Čas četby: 966 slov – 4 kapitoly – 5 minut
Co je to za lék?
Suede tu servírují hudbu – ano, jako lék! A to v podobě rytmického a melodického britpopu, hodně “zdrsnělého” post-punk–tanečními postupy. Ovšem nečekejte žádnou voňavou aromaterapii! Tohle je spíš emoční defibrilátor. Tak celé album popsal sám zpěvák Brett Anderson. Texty napříč všemi skladbami reflektují úzkost, odcizení, zmatení a touhu po spojení v digitálně rozpojeném světě.
Nutno poznamenat, že kapela má ohromnou přednost právě v osobnosti zpěváka Bretta Andersona! Jeho ostrý a klasicky naříkavý hlas je jedinečný a okamžitě rozpoznatelný. Dalším plusem je mimořádně chytlavá kytarová hra Richarda Oakese! Tenhle chlapík si osvojil dramatický styl svého předchůdce (Bernarda Butlera). Ve všech skladbách doslova prokládá jeden vychytaný riff druhým. Zkuste se na jeho hru soustředit! Nádhera!
Album je plné zvukových neočekávaných záseků, ambientních ruchů a notifikací. Které vám připomenou, že i když se zoufale snažíte utéct před všední realitou, ona si vás stejně najde! Třeba přes připojení k internetu nebo bluetooth konektivitu. Ale místo úzkosti vám Suede nabízí katarzi – radí vypnout všechny šílené a zbytečné notifikace a jen… být, existovat.
Zároveň ale musím zmínit i jistou formu oxymóronu, neboli protimluvu. Brett Anderson naříkavě úpí nad těžkostmi života, zmiňuje stárnutí, plejády smutků, úzkostí, zpívá o zmatení, tělesném úpadku a digitálním odzicení…nicméně hudba samotná vás nutí tancovat! Zajímavé…po hrstech žeru antidepresiva, všechno stojí za hovno…ale jdu si zatrsat. Uff…
Top tracky z alba “Antidepressants” 🎧
„Disintegrate“ – úvodní rána do hlavy! Brett Anderson tu zpívá o rozpadajících se vztazích, devastované přírodě a o lžích, kterým v nouzi věříme. Vše je vemlouvavé, “zdobené” fragmenty skryté poetiky, která vás donutí – věřit mu. Emoce jsou vytočené na maximum.
Odpojeno – připojeno – odpojeno – připojeno – vezměte to všechno hezky a pomalu – jako ta nekonečná horká léta – jak se příroda mění v prach – chodíme po znečištěných plážích a cítíme, jak se naše těla rozpadají -yeah – nezáleží na tom, kdo jsi – nezáleží na tom, co říkáš – tvůj strach a vaše frustrace jsou jako zbraně ve vaší ruce – moje dítě pociťuje vztek – tvůj vztah je lež – ale držíš svou lásku jako zbraň ve své ruce
„Dancing With The Europeans“ – taneční skladba poněkud připomíná tracky od legendární kapely The Cult. Ironická taneční hymna pro všechny, kteří se cítí ztraceni v moderním světě. Text se dotýká velkého problému současnosti – digitálnímu odcizení! V době, kdy lidé tráví stále více času za obrazovkami počítačů, mobilů, emočně se hroutící nad sociálními sítěmi… skladba klade – svým způsobem nepochopitelnou otázku – jak najít skutečné “živé” spojení se spřízněnou duši. ↓
V titulní skladbě “Antidepressants” kombinuje zpěvák Brett Anderson recitativ a zpěv. V textu mluví o antidepresivech, po kterých se někdy cítí fajn, jindy na hovno, připadá si, jako kdyby vlastnil mega luxusní hodinky Rolex osázené diamanty – a přitom žil na okraji společnosti v pojízdném obytném domě. ↓
Atomy, hvězdy a Hollywood
“Somewhere Between an Atom and a Star” je skladba, která, jakoby vypadla ze zpěvníku Davida Bowie! Jemné aranže, melancholická melodie a zasněný vokál Bretta Andersona vytvářejí téměř meditační náladu. Text naznačuje, že náš život je krátký a jazyk nedokonalý nástroj pro vyjádření hlubokých pocitů. Skladba se pohybuje mezi mikrosvětem (atomem) a makrosvětem (hvězdou), což může symbolizovat lidskou pozici ve vesmíru – malou, ale zároveň – možná – významnou. ↓
Život je jen okamžik – a slova jsou jen trik – a přál bych si, aby bylo života víc, než je nám dáno – jako déšť, který vše spláchl, a už je skoro pryč
„Broken Music For Broken People“ – titul, který by mohl být mottem celé generace. Temná, melancholická, ale podivně osvobozující. V první sloce se zpívá o „Tinsel Town“, což je přezdívka pro Hollywood – symbolu bohatství a pozlátka. Kontrastuje s obyčejnými lidmi, kteří „bloudí čekárnami“ a jsou poznamenáni léky. To poukazuje na rozdíl mezi elitami a běžnou populací, která se snaží o jediné – přežít.
„Trance State“ – Hypnotická jízda, která vás vtáhne do světa, kde realita ztrácí kontury. Touláte se městem. Upadáte do kómatu, snažíte se vzpomenout, kde se nacházíte, kdo jste, co jste, kdo je váš životní partner a co je vlastně zítra za den. ↓
Doufám, že půjdu někam kde je hezky – ale ne, jsem v transu, jsem v transu – vidím tvou tvář a slyším tvé jméno – ale jsem v transu, jsem v transu
„Life Is Endless, Life Is A Moment“ – Závěrečná, takřka hymnická skladba, která vám připomene, že naše žití je jeden velký paradox. Působí jako tichý epilog celého projektu. Její minimalismus a repetitivní struktura vytvářejí meditativní atmosféru, která vybízí k hlubokému zamyšlení nad pomíjivostí a smyslem života.
Závěr
“Antidepressants“ není jen obyčejné album. Prvotním poslechem vnímáte skvělé hudební kontury. Doslova boží kytarové riffy, dramatické postupy, změny tempa. Jenže pak si poslechnete texty (případně si je přeložíte)…a dostáváte se do úzkých! Složité obraty, spousty skrytých odkazů…takže jste někdy zcela mimo, o čem to ten chlápek za mikrofonem vlastně zpívá…
Po x-tém poslechu vnímám nahrávku, jako jakousi zvukovou horskou dráhu, která vás rozloží na atomy, pak vystřelí do meziprostoru…a pak se vás zeptá: „Tak co, žiješ? Je ti fajn?“ A vy si uvědomíte, že ano – a že to, co se na vás valí z reproduktorů nebo sluchátek zní sakra zatraceně dobře.
Ještě musím zmínit obal alba. Brett Anderson sedí (asi) nahý mezi dvěma kusy masa, dvěma kusy zřejmě hovězích žeber znázorňujících křídla. Ptám se: čí jsou? Anděla nebo ďábla? Či někoho úplně jiného?