A Mainstream Records ´60s Psych Adventure

S podtitulem Journey To The Center Of A Mind (Cesta do středu mysli). Není to tak dávno, kdy jsem se tu pokusil o recenzi skvělého kompilačního alba Safe In My Garden – americký pop 1967-1972. Nyní jsem narazil na další hodně zajímavou – a velmi rozsáhlou – kompilaci „A Mainstream Records ´60s Psych Adventure“. Obsahuje – lidi, držte se – rovnou 10 CD!

Vše má na svědomí label  Mainstream Records. Což je  americká nahrávací společnost, která vznikla v roce 1964 v USA, a aktivně působila především mezi lety 1964–1978. Po různých peripetiích obnovila svoji činnost v roce 1990. Zpočátku vydávala jazzovou hudbu, nicméně časem se přeorientovala na hudebníky ochotné výrazně experimentovat se strukturou písní. Což nebylo až tak moc vzdálené jazzové filozofii.  V portfoliu labelu se objevily rané nahrávky kapel koketujících s psychedelií a garážovým acid rockem.

Mainstream Records dokonce vydal některé z prvních desek později mega slavné pěnice Janis Joplin a její kapely Big Brother And The Holding Company. Svůj první černý vinyl vydaly i kapely Amboy Dukes, The Tangerine Zoo, The Jelly Bean Bandits a další. Tyto kapely ale nikomu nic neřeknou. V dalším textu pochopíte proč tomu tak je/bylo.

---

28. 11. 2025 label pustil na trh neuvěřitelně bohatou kompilaci čítající 10 CD! Která obsahuje nahrávky z vrcholných časů labelu Mainstream Records. Přestože jeho původní éra skončila v roce 1978, značka přežila díky rodinnému odkazu a dodnes je připomínána jako jedna z nejvýznamnějších nezávislých značek americké hudební historie.

Seznam nahrávek v kompilaci + hodnocení

• Disc č. 1 band “Nucleus” – eponymní album z roku 1969 rating 5/10
• Disc č. 2 band “The Amboy Dukes” – eponymní album rating 6/10
• Disc č. 3 band „The Jelly Bean Bandists“ – eponymní album 1967 rating 8/10
• Disc č. 4. band “The Orient Express“ eponymní album z roku 1969 rating 8/10
• Disc č. 5 band “Ellie Pop“ a jejich eponymní album z roku 1968 rating 6/10
• Disc č. 6  band “The Tiffany Shade” a eponymní album z roku 1968 rating 6/10
• Disc č. 7  band „The Tangerine Zoo” a jejich eponymní album z roku 1968 rating 4/10
• Disc č. 8 band “The Amboy Dukes“ „Journey To The Center Of The Mind“ rating 9/10
• Disc č. 9 band “The Superfine Dandelion” – eponymní album 1968 rating 3/10
• Disc č. 10 band “December’s Children” – eponymní album 1970 rating 5/10

Disc č. 1 Kapela “Nucleus” – eponymní album z roku 1969

Když jsem se v úvodních řádcích zmínil o původním fokusu labelu Mainstream Records na jazzovou hudbu, tak tuhle desku kapely Nucleus vnímám, jako jakýsi předěl mezi jazzem a dalšími žánry, jako psychadelie, garage rock, progresive blues atd. Album kanadské kapely je charakteristické syrovým psychedelicko‑rockovým soundem, který kombinuje acid jazz – rock, heavy psycho s bluesovými vlivy. Přestože komerčně zapadlo, dnes je ceněno jako raritní klenot s progresivními ambicemi.

Album obsahuje 6 skladeb, celková délka cca 44 minut:

Za zmínku stojí pouze 3 naprosto odlišné kompozice. První je „Judgement Day“ (8:24). Ta v podstatě obsahuje vše, s čím Nucleus přišli na trh. Temná, apokalyptická skladba s bluesovým podkladem. Nicméně v ní nacházím jistou chaotičnost. Jako by měli chlapci spousty nápadů a mrskali je na sebe, takříkajíc páté přes deváté. Naopak „Share Your Colour“ (2:59) je kratší, melodická, odlehčená a chytlavá. Vnímám ji jako nejpřístupnější z celého alba. Viz ukázka níže ↓

V závěrečné, epické a šíleně dlouhé „Communication“ (10:57) slyším plno improvizačních postupů. Krásně tu zní hammondky. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby se od této skladby “učily” takové budoucí rockové ikony jako ELP, Yes, King Krimson a další.

Moje hodnocení

Nucleus je temný, experimentální debut, který ukazuje psychedelickou scénu konce 60. let v její syrové podobě. Chlapci kroutili kolečky a šavličkami na nových krabičkách tak zvesela, až to v některých skladbách trochu přehnali. Přestože kapela komerčně neuspěla, dnes je album ceněné jako raritní dokument heavy psycho éry a doporučuje se fanouškům acid rocku, kteří hledají méně známé, ale autentické tituly.

Disc č. 2 “The Amboy Dukes” – eponymní album 1968

Album nabízí směs převzatých i původních písní. 13 skladeb, délka 43:33

„Baby Please Don’t Go“ je výbušně energická verze bluesového standardu z roku 1935 (Big Joe Williams). Ukazuje kytarovou agresivitu jakéhosi chlapíka jménen Ted Nugent. O něm bude dále řeč. Syrový, repetitivní  rytmus. „I Feel Free“ (cover verze od kapely Cream) – psychedelická interpretace známého britského hitu, která ukazuje ambici kapely přiblížit se evropským vzorům – viz. ukázka níže ↓ Za zmínku stojí skvělý vokál chlapíka jménem John Drake.

„Skladby „Young Love“ a „Colors“ jsou původní, které kombinují garage rockovou přímočarost s psychedelickými prvky. „Let’s Go Get Stoned“ – přezpívání soulového hitu, který ukazuje, že kapela s radostí sáhla i po odlišných žánrech.

Skladby „Psalms of Aftermath“ a „The Lovely Lady“ lze označit za experimentálnější kusy, které naznačují snahu o vlastní poetiku.

Moje hodnocení

Celkově jde o eklektickou směs, kde se střídají syrové riffy, bluesové kořeny a psychedelické experimenty. Album působí spíše jako sbírka nápadů než ucelená koncepce. Nicméně dnes oceňujeme ten autentický šmrnc. Je to živelný debut, který zachycuje kapelu v okamžiku hledání vlastního hlasu. Desku charakterizuje plná syrové energie coverů i experimentů, která sice není dokonalá, ale má své kouzlo jako dokument doby a start kariéry, hlavně později mega slavného kytaristy Teda Nugenta.

Pro neznalé: Ted Nugent je americký kytarista, zpěvák, skladatel a politický aktivista, narozený 13. prosince 1948 v Detroitu. Později se proslavil jako sólový rocker. Má za sebou spoustu hard-rockových hitů a více než 6700 koncertů!

Disc č. 8 “The Amboy Dukes” – „Journey To The Center Of The Mind“

Na albu nejdeme 18 skladeb v délce 1 hodina a 4 minuty

Jedná se o druhé album kapely. Což je v kontextu této kompilace mimořádka! Styl zůstává stejný: psychedelický – garage rock s náznaky hard rocku. Album obsahuje převážně autorské skladby (Ted Nugent + Steve Farmer). Top hitem je skladba „Journey to the Center of the Mind“, která se stala hitem (#16 Billboard)! Viz ukázka níže ↓

Zaujmou určitě i další skladby. Třeba hned druhá v pořadí „Surrender To Your Kings“. Šlapavá, dynamická pecka. Jsou zde už slyšet klávesy. Nebo syrová „Scottish Tea“, ve které slyším krásné sólování mistra Ted Nugenta. Pozor! Nesmí chybět sólo na bicí! A to ve skladbě “Prodigal Man“. A Ted Nugent si opět pěkně zasóluje!

„Dr. Slingshot“ by z fleku mohl hrát slavný kytarový mág Jimi Hendrix. Na posluchače tu čeká i skvělá pop – rocková „For His Namesake“. Nebo výborně šlapající skladby “You Talk Sunshine / Breathe Fire” a “Baby Please Don´t Go” se skvělým sólem Teda Nugenta. Ach, jeden z přehršle kytarových riffů mi sakra něco připomíná, ale nevím co.

Moje hodnocení

Album je oproti prvotině více popově orientované, ale zároveň propracovanější. Má šťávu! Působí soudružněji, s jasným cílem oslovit širší publikum. Slyším tu chytlavé melodie, lepší produkci, výrazný singl, který definoval kapelu. Někteří kritici hodnotí část skladeb jako nedodělané nebo příliš popové, ale celek má větší tah nežli debut. A Ted Nugent ukazuje svoje umění! Všichni, kteří tohoto kytaristu obdivují by si měli tohle album pořídit!

Disc č. 3 Kapela „The Jelly Bean Bandists“ – eponymní album 1967

Tato smečka je jednou z nejzajímavějších psychedelicko‑garage rockových debutů vydaných na labelu Mainstream Records. Přestože kapela zůstala spíše kultovní záležitostí, jejich eponymní deska nabízí pestrou směs syrové energie, melodických nápadů a experimentální atmosféry typické pro konec 60. let.

„Country Woman“ – úvodní skladba, energická a přímočará, typický garage rock. „Generation“ – komentář k době vzniku alba s psychedelickým nádechem. „Poor Precious Dreams“ – opět svižná skladba s typicky melodickým feelingem 60. let. Viz nahrávka níže ↓

Skladba „Another August Revisited“ přináší výborné, experimentálnější aranžmá, které zároveň ukazuje na ambice kapely. Naopak „Going Nowhere“ a „Happiness Girl“ působí jako krátké, svižné skladby s popovějšími prvky. Dále „Plastic Soldiers“ představuje výraznou psychedelickou kompozici. Nakonec „Tapestries“, která uzavírá album snovou atmosférou s klávesovým podkladem. Slušné album.

Moje hodnocení

Hudba kombinuje syrové kytarové riffy, výrazný zpěv Billyho Donaldse a klávesy Michaela Raaba, což dodává albu zajímavou barevnost. Nicméně kapela se nikdy nijak více neprosadila a dnes je jednou z rarit ve vydavatelství Mainstream Records. V této kompilaci jedna z nejlepších nahrávek!