Ha! Mám zato, že všechny fanoušky rockových kapel z Finska překvapím! Jasně! Znáte takové ikony, jako The Rasmus (že, dcerunko Katy), Nightwish, HIM, Apocalyptica nebo Lordi. Mnozí jste také fanoušci folkových formací, jako Värttinä a Loituma, nebo avantgardních Leningrad Cowboys. A teď pozor! Říká vám něco smečka Shiraz Lane!? Vsadím svoje boty, že jste o ní ještě neslyšeli! Přitom nedávno vydali svoje páté album In Vertigo. Možná je to tím, že hrají “jenom” obyčejný “osmdesátkový” hard-rock. Jenže bacha! Zapomeňte na nějaký nostalgický, ušmudlaný revival!
Ano, kapela se ohlíží přes rameno zpět, nicméně jich zvuk se blýská a jiskří novotou! Melodie, kytarové riffy, aranže a celkový sound definují moderní, vrcholně melodický rock v té prapůvodní podobě. A když k tomu připočtu velezkušeného švédského producenta jménem Per Aldeheim, který “tahal šavličky” u nahrávání, mimo jiné s legendou Def Leppard, nemůže přece vzniknout nic špatného!
Sestava kapely: Hannes Kett – zpěv, Jani Laine – kytara, Miki Kalske – kytara, Joel Alex – baskytara, Ana Vilkkumaa – bicí
- MOJE HODNOCENÍ: 10/10
- LABEL: Frontiers
- Vydáno: 24. října 2025
- Žánr: moderní, melodický, zpěvný hard-rock
- Délka alba: 35:35 min.
- Čas četby:
Recenze
Předesílám, že těch plných 10 bodů je zasloužených! Ptáte se: za co? Odpovídám: moderní, výrazný zvuk. Skladby jsou každá jiná, každá má svoji atmosféru. A dokonce se dá říct, že snad v každé písničce najdeme nějaké překvapení. Garantuji vám, že pokud máte rádi svižný, melodický hard-rock s výborným zvukem, nebudete se určitě nudit!
Zvlášť musím vypíchnout zpěváka jménem Hannes Kett. Ten chlapík má zlato v hrdle, disponuje výrazným dynamickým hlasem, volně proplouvá z výšek do hlubších tónů. Jeho vokální projev má náboj, expresi a tímto projevem udržuje posluchače v napětí v každé skladbě.
Úvodní pecka “Stone Cold Lover” je typický otevírák alba ve středním tempu. A přesně tak zní: sebevědomý, energický a chytlavý. Kytary mají říz, refrén je široký a celé to přesvědčivě nastaví tón celé desky. Jasné ozvěny “osmdesátek”. A Hannes Kett ukazuje svůj verbální um!
A už tu je “Dangerous“. Je to přesně ten typ tracku, který tě chytne dřív, než si stihneš uvědomit, že už kýveš hlavou do rytmu. Středně rychlá, úderná skladba s refrénem, který se lepí jak cukrová vata na prsty. “Ray Of Light” je opět obalena časem minulým. První výrazná pecka na albu! Tady kapela ukazuje svou jemnější, melodickou stránku, ale pořád s dostatečnou dávkou šťávy. Krásně otevřený refrén. Povšimněte si technicky výborné nahrávky!
Blbost a plastické srdce
“Babylon” vás okamžitě vystřelí z křesílka! U této skladby jsme si povšiml, že tu ve vokální lince slyším duet, možná i vícehlas! Je to píseň temnější, hutnější a má v sobě lehký dramatický nádech, který kapele fakt sluší. Kytary tu mají špinavější texturu, rytmika je pevná jak beton a celé to působí jako soundtrack k noční jízdě městem. Skvělá písnička.
Následuje svižná “Plastic Heart” Je to přesně ta skladba, kde Shiraz Lane ukážou, že umí být moderní, aniž by se museli vzdát své rockové duše. Má to švih, má to melodii a hlavně má to ten typ refrénu, který ti zůstane v hlavě ještě dlouho poté, co skladba skončí. Zvuk je čistý, ale pořád dostatečně živý, Vemlouvavý vokál zpěváka. Opět sborový refrén.
Výborná “Bullshit” nemá chybu! Název nelže — tohle je největší „blbá“ skladba alba. Pomalá, drzá, s popovým nádechem a energií, která tě okamžitě nakopne. Kluci tu shodí rukavice a prostě si to užívají. Je to krátké, úderné a přesně takové, jaké má skladba s tímhle názvem být: žádné hovadiny, jen jízda. Neotřelá vokální linka. Viz. video na konci článku.
Album uzavírá další chytlavá věc “Brand New Day” s nádherně vystavěným refrénem a krátkým sólíčkem na kytaru.
Závěr
Po celou dobu opakovaného poslechu jsem si kladl otázku: zda tyhle “dobré až skvělé” skladby přežijí 50 let? Po vzoru tracků takových hard-rockových ikon, jako Deep Purple, Van Halen, Def Leppard, Thin Lizzy, Rainbow/Dio atd. V historii hard‑rocku jsme viděli spoustu kapel, které uvízly mezi minulostí a současností. Buď se držely starých postupů až k vlastnímu vyhoření, nebo naopak tak moc uháněly za moderností, až ztratily duši.
Na In Vertigo slyšíš ozvěny klasických melodických kapel 80. a 90. let, ale nejsou to ozvěny “ušmudlaného revivalu”. Je to spíš, jako když vezmeš starý dobrý recept, a přidáš do něj pár nových ingrediencí. Které mu dodají svěžest. Ano, Shiraz Lane ctí melodii, dynamiku a energii, na kterých hard‑rock vyrostl, ale zároveň pracují s moderním zvukem, čistší produkcí a větší žánrovou flexibilitou.
Můj závěr zní: v kontextu historie je to album, které nepřepisuje dějiny! Ostatně, dá se to vůbec!? Rozhodně je ale důkazem, že hard‑rock může být i v roce 2025 živý, relevantní a hlavně zábavný. Shiraz Lane tu ukazují, že melodický rock nemusí být nostalgická disciplína pro pamětníky, ale plnohodnotná současná hudba, která má co říct i novému publiku. A které skladby se z tohoto alba budou hrát za 50 let!? Víbůh!