Robbie Williams – Britpop 2026

90. léta. Britské ostrovy. Britská hudba. Opadá zájem o tu, která proudí z Ameriky. Rozervané grunge v rozervaných flanelkách už nikoho moc nezajímá. Rozjíždí se MTV a záhy se z ní stává globální hudebně/kulturní autorita. Z “domácích” kapel doslova stvořila světové značky! Britpop se zrodil částečně jako anti-grunge. Kdo by jinak znal Oasis, Blur, Suede, The Verve a další? MTV začala masivně rotovat jejich videa. A v této společnosti se zjevila kapela “Take That” kde figuroval jakýsi mladíček. Dnes ho tu máme s novým albem Robbie Williams – Britpop.

---

Robbie Williams se v dějinách britpopu zjevil tak trochu jako rebelující kluk, který přijde na večírek. Tam všichni řeší Blur vs. Oasis, a on začne vyprávět o svých démonech, velkých refrénech a tom, jak by bylo fajn, kdyby si všichni dali panáka a uvolnili se. A co je na tom nejlepší? Že mu to prošlo! Protože měl něco, co se v 90. letech počítalo víc než žánr! Charisma, humor a schopnost udělat takřka z každé písně chytlavý hit. Otázka nasnadě: kdepak jsou dnes Oasis? Kdepak jsou The Verve?

Nutné malé ohlédnutí do minulosti

Britpop byl v polovině 90. let hudebním žánrem s poměrně přísnými pravidly: kytary, ironie, britská identita, lehká drzost. Robbie ale přichází z úplně jiného světa, což bylo pro tehdejší scénu něco jako červený hadr! Jenže on měl něco, co spousta „čistokrevných“ britpopperů postrádala! Vzpomeňme na skvělé skladby „Angels“, „Let Me Entertain You“, „Millennium“ To nejsou britpopové skladby v tradičním smyslu. Ale mají v sobě stejnou DNA! Britskou drzost, melodickou sebejistotu a pocit, že svět je jedno velké pódium.

Robbie Williams si z britpopu vzal to nejlepší: sebevědomí, humor, schopnost být zároveň ironický i upřímný. A pak to všechno přetavil do rock-popu, který byl větší, teatrálnější a osobnější. A přesně v takovém soundu rozehrává i svoje nové album “Britpop“

Recenze

Úvodní „Rocket“ startuje přesně v tom velkolepém režimu, který je pro Robbieho typický. Refrén má rozmach, zpěvák se nebojí ukázat ego a energie stříká na všechny strany. A do toho přichází se svoji “troškou do mlýna” great guest, samotný „sabaťák“ Tony Iommi, který tam střihne krátké, ale výrazné sólo.

Kytary připomínají pozdní devadesátky, zatímco produkce je moderní, čistá a rytmicky skoro taneční. Robbie to žene vpřed s bigbandovým rozmachem, dynamika se neustále nafukuje a člověk má pocit, že to může každou chvíli bouchnout. Tahle věc prostě má říz. Video na konci článku – i se slavným “sabaťákem”↓

„Pretty Face“ je břitká britpopová karikatura — sladká melodie, ale pod ní jedovatý komentář o tom, jak se svět zamiluje do tvé tváře, ale ne do tebe. Robbie zpívá s úsměvem, ale mezi řádky je cítit únava. Je to skladba, která se tváří jako lehká, ale zanechá stopu.

„Bite Your Tongue“ je o frustraci. O tom, jak tě někdo nebo něco tlačí k tomu, abys držel hubu, i když se v tobě vaří krev. Zpívaně‑křičená“ energie. Úderný, přímočarý rytmus. 3 minuty! Takže žádné sraní, jdeme na to! Trochu mi ten sound připomíná rané Foo Fighters.

Dokonce mexická hudební dvojice!

Jedna z nejkrásnějších písní na albu je pomalá “Human“. Velmi čistý, jemný, emotivní vokální styl přidala hostující feat. mexická(!) pěvecká dvojicí Jesse & Joy

“Morrissey“. je ironická pocta i jemná parodie zároveň. Melodie má melancholii The Smiths, ale text je typicky “Robík”: upřímný, drzý, občas až absurdně osobní. Je to píseň o tom, jak tě formují lidé na sociálních sítích, které ale nikdy nepotkáš. Robbie zpívá o tom, že se cítí ztracený, nepochopený a emočně rozbitý.

„You“ je nejintimnější moment z celého alba. Balada, ale ne sladká — spíš zranitelná, skoro až syrová. Robbie tu odhazuje ironii a nechává jen hlas, melodii a jednoduché aranže. Je to píseň o vztahu, který tě drží nad vodou, i když se ti nechce plavat. Britská melodická tradice: jednoduchost, pravdivost, síla. Jeden z těch tracků, které si pustíš večer, když chceš slyšet Robbieho bez všech jeho masek.

Závěrečná jízda. „Pocket Rocket“ je krátká, úderná, drzá. Kytary jedou, rytmus kope, Robbie rapuje napůl zpívá, napůl vypráví. Text je o tom, že Robbie je pořád ten kluk, který se nebojí vybuchnout uprostřed pódia. Perfektní závěr: rychlý, energický, nezapomenutelný.

Závěr

Po éře grunge a americké dominance přišla vlna kapel, které chtěly znít britsky! Byl to návrat k melodii, k ironii, k pozorování každodenního života. Hudba byla barevná, drzá, sebevědomá. A hlavně: byla to hudba, která věřila, že může změnit náladu celé země. Tohle album ukazuje Robbieho jako umělce, který se britpopu nikdy nepodřídil — ale dokázal ho absorbovat, přetavit a vrátit světu v podobě, která je jen jeho. Je to směs drzosti, melancholie, humoru a upřímnosti. A hlavně: je to Robbie, který se nebojí být sám sebou!

Další články z rubriky MUSIC