Queens Of The Stone Age – Perfecth 2026

Queens Of The Stone Age se vracejí s deskou, která zcela jistě překvapí /zaskočí všechny jejich věrné fanoušky. Kdo čeká další porci špinavých kytarových riffů, pouštního rock’n’rollu a typického drzého zpěváckého sebevědomí, bude si muset trochu přenastavit očekávání! Album Perfecth je totiž mnohem víc o atmosféře, emocích, melancholii než o klasickém rockovém nářezu.

A ono to vlastně dává smysl. Z Hommeho zpěvu i celkového vyznění desky je cítit určitá životní zkušenost, únava, bilancování a snaha posunout se dál. Není to ale žádná ufňukaná zpověď. Queens pořád umí být pořádně divní, uvolnění, groovy a hlavně hudebně nepředvídatelní. Jen tentokrát trochu ubrali plyn a nechali víc prostoru samotným písničkám.

Vybral jsem sedm skladeb, které stojí za pozornost

Úvodní It’s Only Love začíná vybrnkání kytarového motivu a průjezdem (zřejmě) nějakého vozidla. Pak se rozjede skladba, která může tak trochu evokovat židovské nebo klezmerové motivy. Atmosféra připomínající spíše rozjímání než klasickou rockovou píseň. Melancholická melodická linka se pohybuje mezi smutkem a jistou nostalgickou vznešeností. Jsou tu slyšet některé intervalové postupy, které připomínají východoevropskou či blízkovýchodní hudební tradici, kterou podtrhuje lehce tesklivý způsob, jakým Josh Homme frázuje zpěv.

V této souvislosti je třeba připomenout, že Queens of the Stone Age si často půjčují nálady z různých hudebních kultur. Homme rád pracuje s hypnotickými opakujícími se motivy a netradiční harmonií, takže posluchač může slyšet ozvěny arabské, balkánské nebo právě židovské hudby, i když nejde o vědomou citaci konkrétní tradice.

Skladba Insignificant Other. Tohle jsou už Queens, které máme rádi. Parádní groove, lehce bluesový nádech, zajímavě vystavěná rytmika a Hommeho vokál, který se pohybuje někde mezi ledovým klidem a vnitřním neklidem. Skladba má zvláštní přitažlivost a postupně se dostává pod kůži. Jeden z vrcholů alba a přesně ten typ songu, který si člověk pouští opakovaně.

Normální ulice pro gotické holky?

V písni Where The Goth Girls At? se konečně Queens Of The Stone Age trochu víc šlapou na plyn. Temnější atmosféra, jednoduchý, ale účinný riff a postupné budování napětí, které vyústí ve skvěle gradující refrén. Přesně ten moment, kdy si člověk řekne, že staří dobří Queens ještě rozhodně nikam nezmizeli. Jen se možná trochu schovávají pod jiným kabátem.

Easy Street. Na první poslech možná nenápadná, ale zatraceně příjemná záležitost. Akustické kytary, rytmické tleskání, lehce psychedelický nádech a melodie, která se člověku usadí v hlavě. Je v ní zvláštní kombinace optimismu a smutku. Jako když se člověk usmívá, přestože moc dobře ví, že za sebou nemá úplně jednoduché období. Velmi povedená věc a fest ujetý videoklip – na konci článku.

Ještě poznámka: duet s Josh Hommem tu zpívá americká country zpěvačka Nikki Lane. Její hlas tvoří s Hommem výrazný duet a dodává písni jemně country nádech.

Run Away From The Mob je závěrečná skladba z alba Queens Of The Stone Age – Perfecth, která celé album symbolicky uzavírá. Začíná poměrně nenápadně, ale postupně nabírá na intenzitě a v závěru nabídne krásnou kytarovou gradaci. Právě tady se nejvíc potkává nová, introspektivní poloha kapely s její tradiční rockovou energií. Skvělé zakončení.

Nejšílenější skladba

Tu jsem potřeboval vypíchnout do zvláštního odstavce! Pokud bych měl na albu Perfecth vybrat píseň, která posluchače asi nejvíc rozhodí, byla by to bez debat Mono. Tohle totiž nejsou Queens Of The Stone Age, jak je známe! Zapomeňte na jejich klasický zvuk! Tady se Josh Homme vydává do úplně jiného světa. A je to svět hodně podivný.

Skladba působí jako hudební halucinace. Jako když si dáte pár panáků, které vám stoupnou do hlavy. A pak nevíte, kde skladba začíná, kde končí a co se to vlastně odehrává mezi tím! Zpočátku je skoro minimalistická, rozostřená, která se líně převaluje v jakémsi podivném rytmickém oparu. Má v sobě něco z jazzu, psychedelie a avantgardního rocku. Klavír, klávesy, bicí a kytary vytvářejí zvláštní, lehce rozladěnou atmosféru, jako bychom poslouchali kapelu zavřenou v nějakém zakouřeném baru někdy ve třicátých letech.

Obrovskou roli tady hraje zvuková produkce. Skladba si pohrává s prostorem, dynamikou a samotným vnímáním zvuku. Zpočátku působí téměř uzavřeně, jako by se všechno odehrávalo v jedné zvukové Mono stopě. Postupně se ale prostor otevírá a jednotlivé nástroje začínají posluchače obklopovat. Rozhodně doporučuji poslech na kvalitních sluchátkách. Právě tam vynikne prostorová hra se stereem a všechny ty drobné zvukové detaily, které při běžném poslechu snadno utečou.

Celkový sound a produkce

Tady je potřeba zdůraznit jednu věc: album Perfecth rozhodně není deskou, kterou dáte na jeden poslech – a je vymalováno! Kdepak lide „queenovský!“ Tahle placka se musí poslechnout několikrát. Pak teprve odhalíte její krásu! Rozhodně je nutné říct, že nemůže konkurovat starším albům Queens Of The Stone Age! Je totiž úplně jiná!

Zvuk je tentokrát mnohem pestřejší. Vedle klasických kytarových motivů dostávají prostor klávesy, klavír, akustické nástroje, zajímavé aranže a místy až filmová atmosféra. Občas to připomíná slavného Davida Bowieho, jako např, ve skladbě From the Cliff. Jindy slyším psychedelický pop, blues nebo lehce kabaretní náladu. A právě tahle žánrová rozkročenost dělá z alba zajímavý posluchačský zážitek. Velkou roli hraje také Hommeho hlas. Už to není jen ten sebevědomý, lehce arogantní rockový frontman, který si s posluchačem pohrává. Jeho projev je mnohem civilnější, zranitelnější a místy až překvapivě intimní.

Na druhou stranu, ne všechno funguje úplně dokonale. Některé skladby potřebují více času a experimentálnější momenty mohou trochu brzdit celkový tah desky. Fanoušci starších, riffovějších Queens možná budou postrádat větší množství opravdu výrazných rockových momentů.

Závěrečný verdikt

Perfecth je album, které možná nebude patřit mezi největší klasiky Queens Of The Stone Age, ale rozhodně má co nabídnout. Je to deska vyzrálá, osobní, hudebně pestrá a v mnoha ohledech odvážná. Queens zkouší nové cesty, nebojí se ubrat na intenzitě a ukazuje, že i po tolika letech má stále chuť hledat nové výrazové prostředky. Největší síla alba přitom není v jednotlivých riffech, ale v jeho celkové atmosféře a emocích, které z něj postupně vystupují.

Jo, je tu možná trochu méně okamžitých hitů, než by si fanoušek kapely přál, ale o to víc důvodů vracet se k albu opakovaně. Z vlastní zkušenosti vím, že přesně takové desky někdy vydrží nejdéle a posluchač se k nim častěji vrací. Možná to bude i tento případ alba Queens Of The Stone Age – Perfecth.