Poté, co jsem se dozvěděl, že “redhoti” chystají nové album, říkal jsem si: copak ti chlapi vymyslí? Jak se kapela na novém albu předvede? Přiznám se, že očekávání bylo opletené pochybností.
Z toho, že to bude přešlapování na místě, kopírování sama sebe, že to bude vaření z vody, či vytažení dosud nevydaných (a většinou nečekaně objevených) “pokladů” ze šuplíku, s cílem vytřískat po kovidové pauze nějaké ty zlatky. Narážím tímto třeba na hodně očekávané, ovšem ne moc povedené album art rockových dinosaurů Yes – recenze zde, nebo na propadák/zcela zbytečnou desku druhdy mega slavné Abby – recenze zde. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Red Hot Chili Peppers – Unlimited Love je album nabité energií, dobře se poslouchá a mnohé skladby se určitě rozezní i na live koncertech. O playlistech rozhlasových Dj ani nemluvě. Je tu ale jedno ale…
Na sakra dlouhé ploše 1hod 13 min. najdeme rovnou 17 skladeb, (1x CD 2x LP)! Z toho určitě i pár potenciálních hitů. Ovšem také pár skladeb průměrných, které ale vždy dokáže někdo “rozsvítit”. Buď samotný zpěvák Anthony Kiedis, vynikající kytarista Frusciante, doslova přetékající šedesátkovými psychedelickými sóly, nebo Flea s vychytanými a invečními basovými figurami, které se proplétají snad všemi skladbami a jsou zřetelně slyšitelné. A bubeník Chad Smith? Jako by měl radost ze staronové sestavy, tluče jako zamlada. A máme tu také pár překvapení.
Tím prvním je znovu-zformování původní sestavy právě s hvězdným kytaristou jménem John Frusciante. Zpět do smečky se vrátil po deseti letech vyplněných sólovými počiny, ale i chlastem a drogami. A ještě k jedné překvapivé změně došlo, a to na postu produkce. Té se ujal guru z největších, hitmaker Rick Rubin. A na albu je to znát.
Recenze
No, a když už jsme opět všichni “redhoťáci” pěkně pohromadě, to by v tom byl čert, abychom nezplodili něco poslouchatelného! Ta kámošská energie totiž z alba doslova prýští, Unlimited Love je plné moc příjemných vibrací.
Základem 73 minut dlouhého záznamu, jak je u RHCP zvykem, je klasický crossover funkový nářez, který nenechá vaše těla v klidu. Ovšem na tomto novém albu těch hudebních směrů uslyšíme víc. Jazz, rock, “ploužák” a dokonce i pár metalových notiček.
Stačí si pustit první pecku “Black Summer“. Úvod obstará nádherný zvuk kytary, jakoby vystřižený z nějaké nahrávky z roku 1970. A takových kouzelných míst předvede Frusciante ve více skladbách. Následující, nadupanou a jaksi naléhavě znějící skladbu “Here Ever After” bych tipoval na první hit, který bude do oblbnutí rotovat v rádiích. Anthony Kiedis rapuje a ke konci Flea spustí hopsavou basovou linku. Určitě to bude konkurent takových mainstreamových pecek, jako jsou “Californication” nebo “By The Way“. Tohle stoprocentně rozhýbe davy na koncertě.
V plíživé “Aquatic Mouth Dance” oceníme rychlé prsty baskytaristy, neb tahle skladba je hlavně o jeho nástroji. A také překvapí (nebo zaskočí) dokonale jazzovým závěrem s propletenými dechovými nástroji. Moc dobré.
“Not the One” je sice melodicky hodně zajímavá, ovšem celkem jednoduše stavěná, stejně jako “It’s Only Natural“. Obě však výrazně pozdvihuje plastický zpěv Kiedise. A kytara Fruscianteho, společně s basou Fley. A obě též pasuji na potencionální hity.
Stadionovou halekačkou se určitě stane skákavá “One Way Traffic“, ve které si menší sólo vystřihne Flea. “Bastards of the Light” překvapí užitím syntezátorů a v závěru takřka hard rockovým soundem. Pro RHCP trochu netradiční skladba. Ale ne špatná. A na rockové vlně surfujeme i v další skladbě “The Heavy Wing“. Skladba “Veronica” zaujme krásným zvukem kytary a změnami tempa.
Zcela zvláštním úkazem je skladba “These Are The Way“. To je tvrdý crossover se vším všudy. Střídá se tu obyčejný písničkový motiv s rockovým a až metalovým nářezem. Zajímavé a poslouchatelné.
A tak to jde celým albem. 17 záseků funky, rocku, popu, rapu.
Plus příjemný hlas, zpěv, rap Anthony Kiedise, skvělá kytara Fruscianteho, který si snad v žádné skladbě neodpustí alespoň malou kulišárnu. Stejně jako baskytara mistra Fley. Album je zpěvné, vsadím se, že některé skladby budou zařazeny do karaoke show v různých hospodách atd.
Závěr
A teď to výše uvedené ALE… Red Hot Chili Peppers – Unlimited Love je rozhodně povedené album. Může se směle zařadit do kolonky zvané klasika tvorby kapely. Neurazí, ovšem zároveň… nerazí nic novátorského. A to je škoda! Malinko popustit uzdu fantazie by neškodilo. Zkrátka: to, co ke kapele patří, to vše tu najdeme v míře vrchovaté. Ovšem nic víc. Žádný úkrok stranou, neřku-li skok vpřed. Je to dobře, nebo špatně? Je to hodně, nebo málo?
A to je právě ta otázka. Délka alba. Zdá se mi, že kdyby “redhoti” desku zkrátili a ponechali na ní ty opravdu vydařené skladby-viz ty výše zmíněné-dala by se označit za výbornou. Dovedu si představit, že v této nenormální délce 73 minut ji celou budou sjíždět pouze pravověrní fandové kapely. Běžný posluchač, kterému se písničky “redhoťáků” prostě JEN líbí, ten si bude vybírat.
Moje hodnocení: 90%
