Aneb, dle sloganu: sto let je jen začátek. Národně technické muzeum, ve spolupráci s Českým rozhlasem, připravilo velkoryse koncipovaný projekt, kterým se připomíná nejen vznik či spuštění rozhlasového vysílání na našem území, ale též osobnosti, události, programy a hudbu v jednotlivých obdobích. A pochopitelně je tu v souhrnu připomínán překotný vývoj přenosové, výrobní a vysílací techniky. Zkrátka, nebýt moderátorů, mikrofonů, vysílačů a antén, byl by éter bez hlasů i hudby. Výstava 100 let Československého rozhlasu – to je náhled do daleké minulosti, kdy byly ve stanu v Praze – Kbelích položeny základy rozhlasového vysílání u nás.
A nesmím zapomenout na jeden důležitý primát. Po Velké Británii jsme byli druhou zemí v Evropě, která spustila pravidelné rozhlasové vysílání! A to 18. května roku 1923!
Expozice
Nutno hned na úvod říct, že jsem tu procházel s ústy otevřenými. Protože kam oko dohlédlo, všude vzácné exponáty, které člověk už nikdy neuvidí. A když, tak rozhodně ne v takto ucelené podobě. Možná až za padesát let, při dalším kulatém výročí.
Lze jen těžko detailně vypsat, co všechno tu je k vidění. První elektronkové mikrofony, první režijní pulty, elektronkové zesilovače, rámové antény, pradávné rozhlasové přijímače, či jejich prototypy, které se nikdy nedostaly do výroby, staré reportážní páskové magnetofony švýcarské firmy Nagra (rok 1960), novější studiové magnetofony Studer.
Trošku v koutky jsou schovaná rádiová zařízení, používaná za protektorátu, kdy byl, pod hrozbou smrti, zákaz poslechu zahraničních stanic. A jak to Češi dokázali chytře obejít.
Jsou tu k vidění luxusní hudební skříně z šedesátých let, např. v kombinaci radiopřijímače, televizoru a magnetofonu. Společně s reproduktorovou skříní vážící 125 kg!
Každého zřejmě zaujme nepřehlédnutelný monstrózní tlampač anglické firmy Amplion z roku 1923. Ten ovšem sloužil jen k propagaci rozhlasového vysílání a byl dovezen z výstavy z Wembley.
Fajnšmekry určitě zaujme středovlnný rozhlasový vysílač o výkonu 500 W z roku 1923. Byl koupený od francouzské firmy S.F.R. Při jeho používání ovšem panovalo veliké rozčarování, protože deklarovaného výkonu zdaleka nedosahoval.
Zde se dostávám k veliké pochvale organizátorům. Nejen za to, že vytáhli ze skladů a soukromých sbírek takové množství exponátů, ale hlavně za to, že každý opatřili informačním štítkem. Bylo jim zřejmě jasné, že expozici 100 let Československého rozhlasu navštíví, vedle odbornáků a amatérských nadšenců, též lid neznalý, nemaje žádných, či jen minimálních znalostí. A to nemluvím o návštěvnících ze zahraničí, pro které tu byly nachystány perfektní překlady do angličtiny. A tak z info štítků každý návštěvník získá spoustu informací: o co se jedná, ze kterého roku, kdo zařízení vyrobil, k čemu sloužilo. A u některých je přiložen i jakýsi příběh, který některá zařízení mají za sebou. Jako třeba rádia z dob protektorátu.
Výstava 100 let Československého rozhlasu je mimořádně zajímavý a záslužný projekt. Pěji chválu, protože k takovým zařízením, která jsou, snad až na antény, běžně skryta zrakům posluchačů, k taktovým se našinec prostě nedostane. A tady je máme, všechny pěkně pohromadě. Intimně nasvícené. Stačí jen chodit, koukat, a třeba se i nechat tak trochu unášet proti proudu času.
Nicméně musím přiznat, že na mě padal i tak trochu smutek. Neb ve světle moderních technologií je vše tady v sále vystavené… již definitivní minulost.
