Na místě tohoto technického skvostu a dominanty krajiny jsem se ocitl brzy ráno. Kuropění, ptáci zpívali, slunce se probouzelo, rosa v trávě, zvolna kráčím po cestě vzhůru, míjím zpustlý sad jablek, a najednou se mi nad hlavou zjevují mohutné pilíře viaduktu, a na něj navazující mostní oblouk obřích rozměrů. Železniční most Míru u Tišnova, či přesněji řečeno, v těsném sousedství železniční staničky Dolní Loučky. Kdesi nade mnou, ve výšce 42 metrů, duněly projíždějící vlaky. A pod mostem já, nevěřícně koukám na tu vpravdě monstrózní stavbu. Aby toho nebylo málo, zcela náhodné se tu setkávám s nějakým místním člověkem, venčícím zde v tento brzký čas svého psa. Zaujaly ho moje foto-video potřeby. A zda prý nejsem od novin. Dali jsme se do řeči. A on se hned rozpovídal o stavbě, a hlavně o tragické železniční nehodě, která se stala v roce 1970 o pár kilometrů dál na železničním viaduktu Kutiny. Tolik na úvod.
Co je Most Míru
Staveb, tedy mostů, které pro potřeby železnice překlenují různé terénní nerovnosti, máme na našem území určitě stovky. Ovšem jeden z nejelegantnějších je železniční most Míru u Tišnova, a na něj přímo navazující viadukt. Jemu se někdy říká dolnolučský. Obě stavby najdeme mezi stanicemi Tišnov a Říkonín. Ještě jednu zvláštnost má Most Míru a to, že na straně směrem k Tišnovu na něj navazuje ještě Loučský tunel dlouhý 632 metrů. Zpět k mostu.
Při pohledu z dálky leckoho napadne, že kouká na nějaký „mostní hybrid“. Zleva, od Tišnova, viadukt o osmi pilířích a pak jen jeden oblouk? To je nějaké divné, nesourodé. Proč?
Na vině jsou (byly) razantní změny v projektu, a to ještě v průběhu stavby! Železniční most Míru byl postaven v letech 1940 – 1952. Je zřejmé, že hned do začátku zasáhla válka. Původní projekt totiž počítal s ocelovým viaduktem. Jenže železa bylo potřeba pro vojenské účely, takže byl projekt německými okupanty přepracován na viadukt betonový. Bylo postaveno osm pilířů viaduktu. Ovšem válka stavbu ovlivňovala dál, aktivity kolem ní se zpomalovaly, až byla k 31. 12. 1943 zcela zastavena. K obnově došlo v roce 1946, ovšem opět nastaly problémy. Nebyly lidi ani materiál. Takže opět došlo ke změně projektu, tentokrát ve prospěch jednoho dlouhého betonového oblouku. Takže tu dnes vidíme viadukt zvaný dolnolučský a na něj přímo navazující hlavní oblouk, Most Míru. Proto ten „hybrid“, ta nesourodost. Problémy se stavbou ovšem ještě pokračovaly, vše se dá najít zde.
Jen ještě zmíním jednu zajímavost. Kvůli nedostatku dřeva pro podepření bednění bylo pro železniční most Míru použito trubkové lešení, které bylo údajně tehdy nejrozsáhlejší na světě!
Celková hmotnost byla 790 tun, spotřebováno bylo přes 160 km trubek a 102 tisíc spojek! Doprava na trati byla slavnostně zahájena v prosinci roku 1953. A bolševik stavby využil i jinak, neb obraz tohoto unikátního mostu se dostal i na dvacetihaléřovou poštovní známku, a to s charakteristickým nápisem pro „budovatelská“ léta: Stavba socialismu.
Ještě zpět k onomu domorodci se psem. Úsměvné bylo, že poté, co jsem se vymluvil z „novinařiny“, si mě zcela spontánně zařadil do kolonky pracovníka železnice, který, za pomocí foto-video techniky, fotí a natáčí most. A jeho fantazie asi jela na plné obrátky, neboť aniž bych ho k něčemu naváděl, poněkud prostoduše usoudil, že když ne novinář, tak určitě zaměstnanec drah, který tu získává podklady pro opravy mostu…
Nehoda v roce 1970
Nestala se zde, ale o pár kilometrů dál. Nicméně ten více jak sedmdesátiletý člověk zřejmě leccos viděl a zažil, takže jeho informace byly hodně zajímavé. Pochopitelně, že je nemožné si je ověřit, nicméně nemyslím si, že by si je cucal z prstu.
Je neuvěřitelné, co všechno může člověk během krátkého času zažít. Ovšem železniční most Míru u Tišnova je krásná architektonická stavba.
