Karel Svoboda nebyl člověk z rodu „normálních“. Byl to náš nejlepší hitmaker, geniální skladatel filmové, populární, televizní, a později i muzikálové hudby. Ikona, kterých se moc nerodí. A jsem přesvědčený, že není v naší zemi člověka, který by o něm alespoň jednou neslyšel. Jeho tvorba, v podobě nezapomenutelných melodických linek a aranží, den co den levituje v playlistech rádií, jsou navždy „vtlačeny“ do drážek LP desek, CD disků, nebo magnetofonových pásků. Karel Svoboda – Šťastná léta, to je návrat do opravdu šťastných, dávno minulých, let, ve kterých se v podstatě tvořila naše populární hudba. On, nejen že byl „u toho“, on byl ten, kdo ji svým nezaměnitelným způsobem výrazně moderoval. A je to i o nostalgii. Neb ty krásné časy se už nevrátí.
Za vším je syn Karla Svobody, Petr Klein
Jeho pohledem, stejně tak “pohledem” amatérské kamery samotného táty Karla, nahlížíme do soukromí, do archivů, které se většinou „na světlo boží“ nevytahují. Někdo to kritizuje, nicméně já soudím, že tímto se dokument stává jaksi důvěrně známým, lidským. Tomu bezesporu nahrávají rozostřené a rozklepané záběry na rodinné akce, narozeniny, návštěvy, rozhovory s osobami, které se tak či onak stávali souputníky Svobodova života. Muzikanti, zpěváci či herci. Ve dvou záběrech se třeba mihne i slavný herec Miloš Kopecký.
A tak nám tu všichni pěkně defilují, je to taková fest retro jízda ve společnosti lidí, z nichž jsou už mnozí po smrti. Nečekejme ovšem nějakou hlubokou sondu do nitra skladatele, do jeho temné stránky, která zřejmě zapříčinila i jeho zbytečnou smrt. Syn Petr vytvořil dílo důstojné, nesklouzl do bažiny bulváru, a to se cení! Ovšem je možné, že vás zlehka omotá pavučinka nostalgie.
Jsme tu svědky opravdu kouzelných až laskavých momentů ze života Karla Svobody, které ho svým způsobem „přibližují“ k lidu obyčejnému, ve světle společného sdílení tehdejších strastí obecného charakteru. Uvědomme si období, ve kterém se tohle všechno odehrávalo. Až na „kousek“ svobody v roce 68 tu vládl bolševik, který se nerozpakoval tvrdě zasahovat i do populární hudby. Těch zákazů a omezení! Takový Vladimír Mišík by mohl vyprávět! Nebo Matuška poté, co zdrhnul do Ameriky.
Ve světle této doby si myslím, že Karel Svoboda byl chápán jako osoba mimořádně cenná, jistým způsobem „hájená“. A možná až nedotknutelná. Vždyť přece tvořila hudbu pro takové ikony tehdejší „výstavní“ hudební scény, jakými byli Karel Gott, Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Waldemar Matuška, Jiří Schelinger… No, spíš by bylo jednodušší vypsat ty zpěváky, pro které Karel Svoboda nic nenapsal.
Ikonické momenty
Každý umělec má okamžiky, které lze označit za zlomové. Karel Svoboda si jich „užil“ … mnoho. Málokdo ví, že vůbec první deska s jeho skladbou vyšla v roce 1965. Měla název „Slunce za oknem“ a najdeme ji na albu pozapomenutého zpěváka Jaromíra Majera.
Zakrátko rozjel kariéru v Německu, kde mu vyšla deska s málo známými instrumentálními skladbami „Start Gemini“ a „Návrat Gemini“.
V roce 1967 se Karel Svoboda dostal na hudební festival do brazilského Rio de Janeira, kde Helena Vondráčková vyhrála s „jeho“ písničkou „Vzdálený hlas“. Dnes taktéž „odloženou“ mimo pozornost. Zpívala ji tam davu čítajícím 40 tisíc diváků!
V roce 1968 navázal spolupráci s Karlem Gottem, která se později ukázala mimořádně plodná. Karel Svoboda pro mistra složil zhruba 80 skladeb!
V roce 1972 napsal doslova proslulou filmovou melodii k pohádce „Tři oříšky pro Popelku“.
Složil zřejmě jednu z našich nejproslulejších skladeb „Lady Karneval“, kterou poté převzalo do svého repertoáru spousta umělců napříč světovou hudební scénou.
A co třeba „Včelka Mája“ (1975)? Nebo filmy „Noc na Karlštejně“ (1973), „Což takhle dát si špenát“ (1977)? Nebo „Cirkus Humberto“ z roku 1988.
Málokdo ví, že v devadesátých letech jeho hudba podkreslovala ve znělkách všechny upoutávky v tehdejší České televizi.
Dílo umělce Karla Svobody bych bez spekulací označil za všeobjímající. To obrovské množství filmové hudby, muzikálové…
Závěr
Nemohu si nedovolit napsat jednu poznámku, která mě u takovýchto mimořádně „hodnotných“ lidí vždy napadne. Představme si, že by se Karel Svoboda narodil - a tvořil - v Americe. Jsem přesvědčený, že by byl dnes čestným členem „Rock And Roll Hall Of Fame“ a byl by vynášen do nebes, coby filmový hudební skladatel. Zařadil by se mezi takové legendy, jak třeba Barry Gibb (Bee Gees), Sir Elton John, Hans Zimmer či Randy Newman. No nic, jsme v Čechách…
Jo, zůstaňme při zemi. V tom našem malém jevanském rybníčku. Ale ani tady se osobnosti takového formátu nerodí každý den. Karel Svoboda takovou byl. Geniální skladatel s naprosto jedinečným rukopisem. Stejně, jako Karel Gott v roli zpěváka. Takovýmto osobnostem bychom měli stavět pomníky!
Karel Svoboda – Šťastná léta. Ano, byla to pro něj léta mimořádně plodné a bohaté tvorby. Hojnosti, pohody. A štěstí. Ale později i zřejmě doba niterných bolestí a běsů, která zapříčinila – možná zbytečný skon. Kdyby zůstal… „Včelka Mája“ by dospěla, a možná by měla brášku.
Krásně napsané.