Nalejte si panáka whisky, zhasněte, a pusťte si tohle album. Prožijete bezmála 50 minut skvělé hudby, která vám zaručeně uvízne v hlavě. Ocitnete se ve světě plíživého smutku, nostalgie a vzpomínek na minulost. Vše zamotané do saténových závěsů těžké lyriky. Nálady temné budou rotovat vaším poslechovým místem, až vám z toho půjde hlava kolem. A… bacha, možná na konci alba zjistíte, že láhev alkoholu…je najednou prázdná. Ne, nevyschla…
Už v roce 2019 jsem zaregistroval na síti informace o tom, že se chystá nové album „vládců temnot“. Začalo se prý nahrávat a vyjde v roce 2022! Nestalo se! Pak vše utichlo a někteří začali spekulovat, že je všemu konec! Už nikdy nebudou The Cure! Dnes je to jinak! Máme je tu v plné parádě, rockové dinosaury, kteří se rozhodli vydat po 16 letech (!) nové album. Vzpomněl jsem si na svou nedávnou recenzi grunge matadorů Pearl Jam. Otázka, jak se na takové počiny dívat? Tito veteráni často cítí nutkání, „na stará kolena“ vydat ještě nějaký materiál. Něco si dokázat. Připomenout se. Možná i vydělat nějakou pětku. Možná je to ale jinak. Ve videu doprovázejícím vydání alba The Cure – Songs of a Lost World vysvětluje Robert Smith, co se všechno přihodilo za těch 16 let od poslední desky.
Velká zklamání při nahrávání nového materiálu (nedostatek nápadů), spousty nesplněných slibů o datu vydání. A to vše završené doslova náloží osobních otřesů: bratr Richard a „všichni mé zbývající tety a strýcové“ zemřeli… Svým způsobem se zdá, že tyto ztráty a emoční otřesy konečně podnítily vznik alba Songs of a Lost World.
Možná je to opravdu druh existenciální úzkosti, která nad novinkou The Cure visí od samého začátku. Robert Smith má nyní něco emocionálně silnějšího, než jsou myšlenky na konec hudební kariéry, kvůli kterým by se mohl trápit.
Recenze
Nejdříve musím předeslat, že album je špičkově nahrané! Obsahuje 8 skladeb, některé mají delší instrumentální intra. Třeba téměř tři a půl minuty dlouhá úvodní pasáž v první skladbě „Alone“ doslova evokuje…návrat. Hutný hudební podklad, ostré kytarové záseky. V hlavě se mi odvíjí film. Z šera dávných věků vystupují přízraky hrdinů, oproštěných od teenagerského pohledu na svět, od pubertální melancholie spojené s pompézností. The Cure dospěli a zabývají se vážnými tématy. Pryč jsou halekavé popěvky typu „Close To Me„, Friday I´m In Love“ nebo „Just Like Heaven„. Jsou tu vládci temnot, pro mnohé představitelé vrcholného gothic-rocku. A nyní vypustili do světa album temnější, než noc na dně studny.
„Toto je konec každé písně, kterou zpíváme, oheň vyhořel na popel a hvězdy ztmavly slzami, chlad a strach, duchové všeho, čím jsme byli…“
Ve mnoha skladbách The Cure slyšíme nejpřímější osobní zpovědi, které kdy Smith napsal.
„Něco zlého tímto způsobem přichází, ukrást život mého bratra. Jsem venku ve tmě a přemýšlím, jak jsem tak zestárl / Všechno je pryč, nezbylo nic ze všeho, co jsem miloval „
Zpívá ve skladbě „I Can Never Say Goodbye“. Smith se údajně při jednom raném živém vystoupení této skladby rozplakal…
Excelentní, pomalá a dramatická skladba „Warsong“. Hutný, až téměř metalový zvuk, kvílející kytary. A Robert Smith deklamuje:
„Říkáme si navzájem všechny lži, abychom skryli pravdu…, co děláme, je hanba, zraněná pýcha, pomstychtivý hněv.“
Další skvělá pecka, hřmotná „Drone: Nodrone“ …ano, slyšíme, že The Cure jsou v nejlepší kondici. Kytarová sólíčka, tlučení na kravský zvonec – asi? Opět hutný zvuk. A sám Robert Smith k ní dodává:
Toulal jsem se za domem a nade mnou přelétl dron s kamerou. Vyrušilo mě to, vlastně mě to fakt naštvalo. Byla to hrozná připomínka dotěrné povahy moderního světa, násilný vstup do mého soukromí.
Charakter hudby The Cure
Musím se o něm zmínit, protože je mimořádný. I ty nejpomalejší skladby mají neskutečnou dynamiku a drajv, hlavně díky rytmické sekci Jasona Coopera. Basa Simona Gallupa poskytuje ve většině skladeb hutný growl a ve spojení s klávesami Rogera O’Donnella a druhou kytarou Reevese Gabrelse tvoří až neuvěřitelně epický, místy doslova povznášející „velko-kapelový“ charakter. Viz třeba více jak 10 minut dlouhá, závěrečná „Endsong“, opět s téměř 6 a půl minuty trvající „neskutečně mocnou“ instrumentální pasáží s dominujícími klávesami. Jako když se ze sopky valí pyroklastický proud. A v tom hukotu jsou, jako diamanty, zakomponované drobné sólové štěky jednotlivých muzikantů. Jednou je to prostý klavír, vzpětí navrčená basa Simona Gallupa, nebo stejně štěkavá kytara. Mix, o který se staral sám Robert Smith, je ovšem excelentní, takže vše je slyšet, nic nemusí posluchač lovit ušima. Naprostá hudební nirvána!
Nutno ještě zmínit, že tenhle rozčepířený chlapík je autorem veškeré hudby a textu
A jsem venku ve tmě a zírám na krvavě rudý měsíc – vzpomínám si na naděje a sny, které jsem měl a co jsem musel udělat, a přemýšlel jsem, co se stalo s tím chlapcem a světem, který nazýval svým vlastním – Já‘ jsem venku ve tmě a přemýšlím, jak jsem tak zestárnul
První album The Cure po 16letech má šmrnc gothic-rocku, nádherný důkaz toho, že nikdo to neumí lépe, než oni. Je tak pohlcující, že ztratíte pojem o čase. Za vše mluví Smithův vokál, který se objeví v poslední třetině úvodní skladby „Alone“ – je to překvapivě dezorientující varování hned na začátku alba, že „to je konec… naděje a sny jsou pryč“. Ne, The Cure nejsou pryč! Přišli s albem, které se řadí mezi jejich nejlepší. Podle mne jde jednoznačně o událost roku!
Moje hodnocení: 97%
Toto je článek publikovaný na privátních stránkách – blogu autora. Rozhodně nemusí vyjadřovat názory vás, vážených čtenářů. Přidávat komentáře může kdokoliv, ovšem vyhrazuji si právo neuveřejňovat takové, které nerespektují zásady slušného chování.