Mezi mými hudebními kamarády vždy platilo: kdo chce poslouchat Alice Coopera, musí se bezpodmínečně naladit na jeho hudební vlnu. Protože ne každý “skousne” ten prapodivný styl, který zpěvák se začerněnýma očima už mnoho let pouští do světa. Od 70. let min. století si mele stále tu svou. S jistým úspěchem a se spoustou fanoušků za zády mixuje goth kabaret, hard rock s dramatickým přednesem na hranici teatrální burlesky! A album “The Revenge of Alice Cooper” vnímáme jako zřetelný návratem ke kořenům sedmdesátkového “shock” rocku.
Jenže…není to jen přihřívaný guláš z časů dávno minulých?
Vyvalí se na nás z reproduktorů těžkotonážní a roky prověřené hity ve stylu “Poison“, “School’s Out”, “Hey Stoopid” nebo “Feed My Frankenstein“? Víme, že pokusy o oprašování starých duchů 70. let většinou končí…tak všelijak. Slavně i s totálním průšvihem! No, tak se na tuhle novinku podívejme. První poslech – ano, jasně to slyším! Klasika nejklasikovatější! Alice Cooper jako vyšitý!
Musím zmínit i jeden poněkud smutný moment: kytarista Glen Buxton († 1997) se zde díky dosud nevydaným nahrávkám objevuje posmrtně. Jeho přítomnost je cítit ve škrábavém kytarovém riffu ve skladbě “What Happened To You” . Riff byl vyňat z kazety s jam session z roku 1973!
- Délka alba: 14 skladeb, 55:22 minut
- Label: EARmusic
- Čas četby: 887 slov – 5 minut
Recenze
Předesílám důležitou úlohu legendárního producenta jménem Bob Ezrin. Právě on dodal tomuto albu sakra výživnou “šťávu”! Nahrávka je opravdu velmi dobrá, má skvělou dynamiku a zcela určitě přidává body k atraktivitě celého Cooperova díla.
Úvodní pecka „Black Mamba“ udává tón celému albu. Mluvené slovo připomíná ty temné a zvrácené skladby, dnes utopené kdesi v minulosti, na prvních Cooperových albech. Zmíním zajímavost: kytarové riffy tu sází Robby Krieger ze slavných The Doors! Kde se vzal, tu se vzal…
Další na řadě je dravě svižná „Wild Ones“ a kytarista Michael Bruce je v plné síle, všechna stará magie je zpět! Tahle pecka byla dokonce nahrána ve starém nahrávacím studiu. A díky tomu nasála kouř minulosti! Chytlavá bestie! Klasický optimistický rock, který nakope každému zadek!
V úvodu – a i dále ve skladbě „Up All Night“ slyším riff jako od Black Sabbath, který je podtržen dokonalou hrou bubeníka Neila Smitha. Skladba se téměř nese v osmdesátých letech a je plná Cooperových vtipných hlášek a ironických textů.
Zde, v pár řádcích, odbočím. Se zmínkou riffu Black Sabbath. Musím. Sbohem, Ozzy. Budeš nám chybět. Takového už nikdy neuvidíme. Obvykle je mi úplně fu(C)k, když zemře nějaká celebrita, ale doprdele čertovské, tohle je/byl zatraceně Princ temnoty! Nevěřím, že se ještě někdy najde někdo s takovou kombinací naprosté beztřídnosti, rozervanosti a neodolatelné láskyplnosti. Odpočívej v pokoji, Ozzy.
Zpět k albu Alice Cooper – The Revenge Of Alice Cooper
Další porce guláše a la 80 léta – „Kill the Flies“. Cooper mumlá a reptá texty o životě v psychiatrické léčebně. O mouchách, které obtěžují pacienty. Skladba má skvělý groove, který se vám zaryje do mozku a zůstane tam viset. Vokální projev Coopera je charakteristicky lstivý, melodie refrénu je dokonce docela chytlavá. Není to žádná třeskutá hitovka, nicméně dá se tu mluvit o dobré písničce. Nic víc. Typický Alice Cooper.
Povedené skladby
Skladba “One Night Stand” je svým způsobem jedním z vrcholů alba. Zaujme basová linka Dennise Dunawaye, kytarová práce také docela září a upřímně řečeno, skladba svým rychlým tempem vůbec neztrácí čas. Rozhodně doporučuji.
“Blood On The Sun” má několik zajímavých změn tempa, solidní refrén, bicí brejky Neala Smitha jsou skvělé, stejně jako sóla kytaristy Michaela Bruceho ve druhé části. Trochu mi vadí délka písně 6 minut.
“Famous Face” má funky atmosféru a opět s tou velmi pěknou basovou linkou od Dennise Dunawaye. Líbí se mi refrén a kytara zní skvěle i zde. Povedená věc.
“Intergalactic Vagabond Blues” je bluesová píseň, byť poněkud zrychlená. Zajímavá je foukací harmonika. A opět solidní Dennisova basová linka.
“I Ain’t Done Wrong” má na některých místech šperk v podobě rychlé kytary Michaela Bruceho v souhře s baskytarou Dennise Dunawaye. Nicméně se mi zdá, že tu instrumentace výrazně převyšuje ničím zajímavý zpěv Coopera!
A poslední píseň “See You On The Other Side” je… skladba podobná baladě, která se zdá, že se bere trochu vážněji, protože vypadá, jako vzkaz a pocta Glenu Buxtonovi. Může to tak být, i nemusí. Pokud to ale Alice Cooper myslel takto, pak je to upřímné poselství.
Závěr
Alice Cooper – “The Revenge Of Alice Cooper” vás přenese zpět do těch šokujících hororových skladeb 70. let, jako flashback ve filmu. Pan zpěvák zní velice dobře a opět se noří do persony strašidelného strýčka mávajícího hůlčičkou a hýkajícího svoje černé myšlenky. Jak to umí jen Alice. Ano, je to guláš uvařený před půl stoletím, nyní řádně okořeněný díky práci producenta jménem Bob Ezrin.
Takže si to shrnu: “The Revenge of Alice Cooper“ je silným manifestem a zároveň návratem legendy se vší tou komediální teatrálností, temnou energií a rockovým arzenálem který připomíná, proč Alice Cooper není jen hudebník, ale ikona performativního umění. Nicméně… tak trochu úsměvného, jako plastová strašidla na dětském kolotoči a kečup místo krve.