Reedice starých, až hodně starých alb jsou často oceňovány skalními fanoušky. Neb se díky tomu z historie vytahují leckdy i mimořádné skvosty! U tohoto alba ale máme jednu zvláštnost. První edice Immutable vyšla v roce 2022! Ksakru, co se to stalo!? Je normální, že už po třech letech Meshuggah nabízí “vylepšené” vydání!? Na původní nahrávce byste těžko našli jakoukoli chybu nebo nedostatky! Tak co za tím kuwa je? Hledal jsem na netu, šátral v jeho hlubinách a našel vysvětlení!

Špičkový mix a mastering zůstávají doménou vinylových a bezztrátových aparátů s kvalitními DA převodníky (Fiio, iBasso, Astell&Kern, HiBy a další). Nicméně hudební svět dnes “jede” na překomprimovaná média se zdroji ve Spotify, Tidal a dalších platformách nabízejících hudbu. Lidé poslouchají alba zhusta přes reproduktorky mobilních telefonů, případně přes ne příliš kvalitní bluetooth sluchátka. A právě kvůli tomu je potřeba provést remastering, čti přizpůsobení zvuku těmto platformám! Zní to možná šíleně, ale kšeft je kšeft!

Více o kapele

Švédská smečka Meshuggah se tedy v roce 2025 vrátila s albem (2022), které už svým názvem deklaruje jejich podstatu: neměnnost. Pozor! není to myšleno jako stagnace! Je to o jejich hudební DNA, které je natolik jedinečné, že ho nelze ohnout, obejít, minout bez povšimnutí. Meshuggah – Immutable je jako manifest! Jsme tady a takhle nás znáte! A ten posraný svět kolem nás, ať buď táhne k čertu, nebo se přizpůsobí!

Meshuggah hrají už od roku 2004 neměnné sestavě. Jens Kidman se stará o hlavní vokál (growling) a také jest zakládajícím členem. Stejně jako Fredrik Thordendal hrající na sólovou kytaru. Mårten Hagström hraje na rytmickou kytaru, Dick Lövgren krotí byskytaru a Tomas Haake mocně buší do bubínků.

⁽¹⁾ Djent – subžánr charakteristický polymetrickými riffy, nízko laděnými kytarami a mechanickým groove. Meshuggah jsou často považováni za zakladatele djentu, protože jejich riffová a rytmická práce z 90. let definovala estetiku, kterou později převzaly stovky kapel. (info z AI)

Více o albu

Je dlouhé (82 minut), hřmotné, masivní a nekompromisní. Meshuggah zde dál rozvíjejí svůj typický poznávací jazyk. Tím jsou mega hutné riffy, které působí, jako těžkotonážní parní lokomotiva řítící se krajinou. Dramatický groove, chladná, chirurgická přesnost, která je paradoxně plná napětí. Kapitolou samou o sobě jsou Haakeho bicí: jako roboticky řízené rytmické cykly. Zvuk je suchý, hutný, průrazný, nečekejte žádné kudrlinky, jen čistou sílu!

Jens Kidman zní jako neúprosný diktátor rytmu. U tohoto týpka nejde o zpěv, ale čistý vyřvaný growling. Jeho frázování je minimalistické, ale dokonale zapadá do struktury skladeb. Pokud jde o atmosféru, ta je industriální, nehostinná a svým způsobem hypnotická. Zkrátka, ke snídani či před spaním si tuhle smečku asi nepustíte. Někde jsem se dočetl, že Meshuggah zde nepřinášejí melodie, ale stavy vědomí! Toť názor k diskuzi.

Klíčové skladby

“Broken Cog” První zářez na albu. Drtivý nástup, robustní, zubatá a hřmotící transmise, temné, postupně budované napětí. Zpočátku šeptající Jens Kidman. Zhruba od půlky skladby se mění sound a Kidman spouští svůj drtivý growling.

Úvodní věc pracuje s obrazem porouchaného ozubeného kola jako metaforou člověka, který je součástí systému, ale zároveň je jím drcen. Text je temný, mechanický a existenciální — typický pro Meshuggah.

“The Abysmal Eye” je další klasická meshuggahovská salva: strojové riffy, poloviční tempo, rytmické posuny, které ti rozhodí rovnováhu. Soustřeď poslech na kulometná bicí. Jako kdyby do kotlů bušil robot. Krásné “cvrlikající” sólo kytaristy Fredrik Thordendala. Mocný hřmot, rachot, poloautomatické kulometné riffy, položené na složitém rytmickém groove.

Skladby “Phantoms” a “Ligature Marks” ukazují schopnost kapely vytvářet dlouhé, hypnotické struktury, které se neustále mění, ale nikdy nevybočí z rámce alba. Typickým případem je “závěr” skladby “Phantoms“. 1:51 min dlouhý úsek plný těžkých sekaných riffů, na pozadí podmalovávaný táhlými kytarovými plochami. Tohle může mnohé posluchače uvést do extreme-metal transu!

Pomalá, hluboká, synkopovaná “Ligature Marks” zřejmě musí být zařazená v top 5 nejtěžších skladeb kapely vůbec. Vypíchnu uším lahodící zdvojené kytarové sólo v závěru, doslova visící nad zběsilým bubnováním. Je to jedna z nejmelodičtějších a nejoriginálnějších věcí na albu.

Skladba patří k těm textově nejtemnějším a nejvíce introspektivním kusům. Už samotný název “stopy po škrcení ” naznačuje, že jde o metaforu extrémního tlaku, omezení a destrukce. Nejde o fyzické násilí, ale o psychologickou autodestrukci — člověk se stává svým vlastním mučitelem.

Instrumentálka a 3 živé skladby na konec

Originalita platí pro další skladbu “Past Tense“, která je v rámci alba naprosto výjimečným počinem! Jsem překvapen drzostí hodit tuhle pecku přímo doprostřed alba bez varování. Spíš bych ji čekal jako poslední skladbu. Kytara modeluje fragmenty, začíná pomalu, melodicky, téměř goticky. Dokonce bych ji označil za ambientní! Vytváří atmosféru, která je stejně tichá jako znepokojivá.

“They Move Below” je devět minut trvající instrumentální běsnění! Možná nejvíce “progová” věc na albu. Důkaz že Meshuggah bez vokálu dokážou vyprávět.

V samotném závěru najdeme tři exkluzivní živé nahrávky nahrané během turné kapely v letech 2023 a 2024.. “Kaleidoscope“, “Ligature Marks” a “God He Sees in Mirrors“. Ta nabízí proměnlivé tempo, zatímco kytary a basa vytvářejí šílené harmonicky až zběsile nevyvážené riffy uprostřed divoké bicí partitury. Ke konci se dočkáme pět minut dlouhé části naprosto agresivního, extrémního metalu.

Hodnocení

Není to deska, která by chtěla oslovit široké publikum. Je to o veteránech, kteří už nic nemusí dokazovat! Jen dál posouvají svůj vlastní, uzavřený vesmír. Immutable je album, které potvrzuje, že Meshuggah jsou stále o několik kroků před všemi, kdo se je snaží napodobit. Nejde o revoluci, ale o evoluci uvnitř jejich vlastního systému, který je tak komplexní, že i drobná změna působí jako tektonický posun.

Čekejte naprosto technicky brilantní hru všech muzikantů. Album je dlouhé, hypnotické, které vás může vtáhnout do stavu transu. Nicméně se přiznám, že jsem ani jednou nedal poslech celého alba na jeden zátah!

Při vší snaze a chuti: 72 minut rvát skrze ušní bubínky a kladívka tuhle hřmotnou smečku se jeví činnost opravdu velmi náročná. Ba, co více: po určité době začnou splývat skladby jedna do druhé. Na vině není hudba, ale neměnný, minimalistický, vyřvávaný growling mistra Kidmana.

Další články z rubriky MUSIC