Když jsem se nedávno potuloval po Tetíně, zaujala mne jedna pamětní deska. Na ní jméno Václav Hájek z Libočan. Z ní jsem se dozvěděl, že tu působil coby farář v letech 1527-1533. A že je autorem první (!) česky psané Kroniky české! Tak to mě podrž! Jakýsi farář a první kronika česká? A tak jsem se začal o tohoto člověka a jeho dílo zajímat. Výsledkem mých snah je ona Kronika česká. Její knižní podobu držím v ruce. Byla vydaná v roce 1981. Pojďme se podívat o 485 let zpět. Do časů, kdy tento spis vznikal.
Ve starší české literatuře je málo knih, které by se populárností a šířkou kulturního významu vyrovnal dílu, které sepsal Václav Hájek z Libočan. A jak jsem se zmínil výše, není žádná jiná česky psaná kronika. Jediným příbuzenským dílem byla kronika pražského kanovníka Kosmy z 12. století. Ta byla ovšem latinsky psaná. Václav Hájek z Libočan – Kronika česká byla poprvé vydána roku 1541.
Kdo to byl Václav Hájek z Libočan?
Ve své době upoutal Hájkův spis pozornost současníků a potom i budoucích pokolení. Nicméně, dá se říct, že dílo přerostlo svého tvůrce. Historické prameny nevypovídají o Václavu Hájkovi právě příznivě. Údajně šlo o velmi ctižádostivého kněze, pocházejícího z drobné šlechty na Žatecku. Byl to prý člověk nevalného vzdělání. Celá jeho životní dráha a duchovní kariéra byla provázena neustálými spory a soudními procesy se světskou i duchovní vrchností.
Václav Hájek se v těchto opakovaných sporech jeví jako málo sympatický. Usiluje sice o duchovní kariéru, která by mu ale vynesla hmotný prospěch. Dokladem o zajištění výrazného bohatství svědčí jeho trvalý zájem o dolování drahých kovů, z něhož chtěl mít sám užitek.
Nepříliš úspěšná kariéra
Od roku 1520 byl farářem v Kostelci uBudyně nad Ohří. O rok později kaplanem ve Zlonicích. Šlechta v těch časech měla faráře za sluhy, s čímž se Václav Hájek nechtěl smířit a vedl s ní neustále spory. Dále byl farářem v Rožmitále pod Třemšínem (snad od roku 1524). Nějakým způsobem si vydobyl pozici karlštejnského děkana (asi 1527-1533).
Nakrátko se stal správcem vyšehradské kapituly. Brzy musel toto místo opustit a stal se farářem na Tetíně. A konečně, asi v letech 1544-1549 se stal proboštem kapituly ve Staré Boleslavi. Zde to ale, jednoduše řečeno, flákal.
S tím ovšem kontrastuje jeho funkce českého kazatele v kostele svatého Tomáše na Malé Straně. Zde byl velmi oblíben. Funkci zastával vedle jiných úřadů. Dožil po dlouhé nemoci ve staroměstském klášteře Dominikánek u sv. Anny 18. března 1533. Letos je tomu 493 let…
Je opravdu moc zajímavé, že Václav Hájek byl člověk – farář – duchovní autorita, který ovšem neustále usiloval o bohatství a kariéru. Údajně až nevybíravými způsoby se neustále doprošoval pomoci katolického panstva i dokonce královských úřadů. Na druhou stranu, podle dobových dochovaných pramenů si Václav Hájek udržoval dlouholeté přátelství s významnými právníky a dokonce se staroměstským kancléřem!
Hájkovy úvahy nad kronikou.
Jak sám uvádí, pojal úmysl napsat kroniku v době, kdy měl jako karlštejnský děkan (asi 1527-1533) přístup k důležitým dokumentům na hradě uloženým. Styk s katolickým panstvem a držiteli královských úřadů dopomohl Hájkovi k množství pramenného materiálu. Dokonce zaměstnal tři písaře, kteří pracovali na výpiscích ze zemských desek.
Jednotlivý šlechtici mu umožnili čerpat informace z rodových písemností a dopomáhali mu i v dalších činnostech. Nepochybně proto, že si držitelé moci od jeho kroniky slibovali oslavení svých rodů, ideologickou podporu a upevnění své politické moci.
Problémy s vydáním Kroniky české
Přes všechny výhody nepřicházela kniha na svět snadno. Rukopis vznikal 6 let a byl hotov roku 1539. Ihned byl podroben cenzuře „aby osoby cenzorské na té kronice s pilností poseděli, ji bedlivě přehlédli, a což by v ní nepořádného našli, to přetrhli a vymazali“
Panstvo tedy mělo na výslednou podobu díla přímý vliv. Potom nastaly problémy s tiskem. Dvěma slovy, nedostatek peněz! Václav Hájek to řešil půjčkou a Kronika česká byla konečně dotištěna, a to v říjnu 1541. Jenže téhož roku v červnu došlo k velkému požáru hradu a Malé Strany. Plamenům padla za oběť i část již vytištěných archů! Následovaly vleklé spory o práva k tisku. Teprve roku 1543 se Hájkova kronika dostala na veřejnost.
Dnešní pohled na dílo Václava Hájka
„Kronika česká“, kterou psal několik let, zahrnuje české dějiny od příchodu Čechů do země (podle Hájka roku 644) do korunovace Ferdinand I. roku 1526. Je to rozsáhlé a živé kronikářské vyprávění, napsané poutavým slohem, co do obsahu však ne příliš spolehlivé. Hájek například všechny události opatřuje přesnými letopočty, které si patrně vymyslel.
Václav Hájek k nadšení čtenářů objasnil vše, s čím si dodnes lámeme hlavy. U každé události věděl, kdy a kde se přesně udála. Asi mu na Tetíně přistály na rameni hned 3 múzy. Jinak nelze vysvětlit dosti značné Hájkovy úlety! Jako např. neuvěřitelné podrobnosti jednotlivých událostí. Nebo dokonce uvádění přesných časů událostí! Dalo by se říct, že musel být sám očitým svědkem všeho, co popisoval.
Ve skutečnosti měl však děj pramálo společného s pravdou. Především nejstarší část jeho líčení, včetně života svatého Václava, je doslova jednou velkou pohádkou.
Jak se kronika čte?
Docela těžce, to zdůrazňuji! Jde totiž o humanistickou češtinu z 16. století, tedy podobu jazyka, která se výrazně liší od dnešní spisovné češtiny pravopisem, slovní zásobou i skladbou vět. Původní název kroniky zněl Kronyka Czeska , což odpovídá tehdejšímu pravopisu. Dílo je považováno za významný pramen pro studium vývoje češtiny.
Václav Hájek psal velmi barvitě, s výraznou vypravěčskou povahou textu. Jeho čeština je bohatá, obrazná, ale pro dnešního čtenáře je obtížně čitelná. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že mnoho dlouhých vět a odstavců jsem musel číst i dvakrát, abych pochopil smysl sdělení. Povšimněte si následujícího textu, slovo od slova opsaného z Hájkovy kroniky. Vypsal jsem části jakž takž pochopitelné.
Ukázka z textu – detail vraždy sv. Ludmily na Tetíně
Ta ukrutná Jezebel (Drahomíra, matka sv. Václava) nikterakž se nechtěla uspokojiti, ale více zlého k zlému přidávala, chtieci svuoj zlý úmysl zlým skutkem vykonati. Dne jednoho povolavši k sobě tajně svých dvú služebníkuov, vlastních bratruov Tumana a Kumana, jenž byli znamenití, jimž někteří Sviní hlavy říkali, ti jsú nosili za znamení sviní hlavu proto, neb jsú byli z rodu Bivojova, kterýž byl někdy před dvěma sty lety, totiž léta sedmistého šestnáctého, divokú svini za uši lapiv na Vyšehrad přinesl…
…když se oběd dokonal, vší své kázala (Ludmila, bába sv. Václava) zavolati čeledi a každému jeho službu zaplatila a každého zvlášť objavši políbila a spolu se všemi rozžehnavši, do svého odešla příbytku (na Tetíně) a Pánu Bohu se velikým náboženstvím modlila…
…času pak nočního na svém položivši se loži modliti se nepřestávala. Toť Tuman a Kuman, krevní nájemníci, znamenaje, v kterém příbytku ctná kněžna odpočinutí své mívá. Přišli a dvéře na ni vyrazili.
Jímžto ona řekla: „Bratři milí, proč s takovou prchlivostí jste přišli? Však já prvé než Drahomíra sem vám dary veliké dávala a jako milé své syny jsem vás na mém dvoře vychovávala.“
A oni potupivše slova pokojná z lože jejího sú ji zstáhli. K nimžto ona řekla: „Prosím vás, maličko počkajte, až já svú modlitbu dokonám.
Dokonavši řekla: “Ó milí synové, prosím vás, nezabíjejte mne tak hanebně, abyšte mě měli oběsiti, ale líbí-li se vám, setněte mi hlavu, ať já svú také krev vylém pro mého milého Pána Ježíše jako on pro mne hříšnou ženu.“
Oni toho učiniti nechtěli, ale zavíti na jejím hrdle zavázavše, po komoře ji vláčeli. Na kterémž ona kamenu klekati před ložem obyčej měla, tu jí přivlekše, hlavou ji o ten kámen bili, až krvavé krůpě skákaly, kteréž na tom kamenu až do dnešního dne zůstaly. Kdo by tomu nechtěl věřiti, muož to každý tu na Tetíně svými opatřiti očima…
Zdroje. kniha Václav Hájek z Libočan – Kronika česká, Wikipedia, digitální knihovna, youtube, muzeum Žatec
