Na úvod malý kvíz: za prvé – Poppy je písničkářka, která má ve svém repertoáru popěvky pro děti. Za druhé – je to prachobyčejná vykrádačka, která si na tomto albu pohrává s reinterpretací známých skladeb od takových zpěvaček, jako Barbra Streisand, Whitney Houston, Mariah Carey atd. Za třetí – Poppy je zpěvačka, která demoluje takové žánry, jako nu – extreme – metal, industriál a avant-pop.
Upřesnění žánru, ve které Poppy trumfuje
Takže, bingo, za třetí je správně! Album kombinuje drsný vokál s neskutečnou hravostí, což vytváří unikátní rovnováhu mezi metalovou intenzitou a popovou chytlavostí. Výsledkem je nahrávka, která je zábavná, ale zároveň drsná jako šmirgl! Abych to převedl do normální řeči: představte si, že v jedné skladbě Poppy prostřídá šepot, animální řev podtržený emočním výbuchem. A najednou vás zaskočí jednoduchým popěvkem interpretovaným příjemným vokálem!
Zdůraznění aktivit Poppy
Nutno říct, že tahle ženská není žádné „béčko!“ Její minulé album Negative Spaces z roku 2024 bylo vysoce hodnocené ve vyhlášených fanzinech Kerrang a Sputnikmusic. Přičemž druhý jmenovaný bývá v hodnocení alb více než přísný. V tomto případě s jistou přísností musím souznít! Viz dále v textu.
- MOJE HODNOCENÍ: 6/10
- Label: Sumerian Records
- Album vydáno: 23. ledna 2026
- Žánr: nu-metal, hardcor, synth-pop-elektro
- Délka nahrávky: 13 skladeb, 38:36 min
- Čas četby: 760 slov, 4 minuty
Recenze
Úvodní skladba „Public Domain“ se ještě odehrává na poli avant – synth – popu a nu-metalu. Pěkná, širokooká ženská Poppy, jako by se rozehřívala. Ovšem dvojka „Brusised Sky“ (Poničená obloha) je už typickou ukázkou výše vypsaného žánru. Agresivní řev (nikoliv growling!) v přímém kontrastu s takřka dívčím zpěvem. A hudba? Industriální nu-metal. Mimochodem, tahle věc je prozatím druhou nejposlouchanější na portálu Spotify s počtem takřka 6 milionu poslechů!
Třetí v pořadí je „Guardian“. (3,5 miliony poslechů) Opět odzpívaná ve výrazném pop kabátku s velice příjemným „civilním“ zpěvem Poppy. Následuje kratičká mezihra “Constantly Nowhere” Čistý vokál s takřka jazzovým feelingem. Top pozici s 8,6 miliony poslechů si drží industrial-pop zvonivá skladba s drum´n´bassovými fragmenty „Unravel“
A pak přichází další typický nu-metal‑popový nářez „Dying To Forest“ (Umírat a měnit se v les), kde Poppy – vlastním jménem Moriah Rose Pereira – servíruje pořádně nasraný řev, který skladbu žene dopředu jako rozjetý parní stroj.
„Time Will Tell“ (Uvidí se časem) naopak plyne volněji a obléká se do industriálně‑popového kabátu. Občas je tenhle proud záměrně „ušpiněný“ jejím charakteristickým, syrovým výkřikem, který naruší jinak hladkou strukturu.
„Eat The Hate“ je svižná vypalovačka zahalená punkovým čmoudem! Ovšem stoprocentně tě rozhýbe! Poppy tu předvádí svůj typický kontrast: panenkovsky chladné fráze střídají výkřiky plné frustrace. Její hlas funguje jako další nástroj – někdy melodický, jindy čistě agresivní. Tak trochu mi to připomíná tracky Nine Inch Nails s teatrálním vztekem Marilin Mansona.
Poppy zpívá/řve o tom, že někdo dokáže zničit tvůj optimismus ještě dříve, než se stane skutečným.
Shrnutí
Album jako celek pokračuje v nastoleném směru. Ale právě tady je potřeba rozlišovat. Poppy je vokálně bezchybná! Ta ženská má v hrdle zlato a umí ho sakra dobře využívat! V 99% případů její hlas dominuje skladbám a táhne je kupředu. V tomhle ohledu není co vytýkat.
Jenže hudební stránka už tak přesvědčivá není. Produkce je explozivní, nadupaná, nicméně působí přepáleně! Je to tím, že se míchalo až příliš mnoho žánrů najednou! Pejsek s kočičkou míchali a přidávali ingredience, až to nebylo k jídlu.
Typickým případem jsou poslední dvě skladby. Tak třeba „Ribs“ končí, k mému překvapení, jako drum´n´bassová výseč! To mě podrž! A závěrečná, titulní „Empty Hands“ je vysloveně extréme-metal-core vyklepávačka à la smečka Meshuggah.
Závěr
Výš zmíněný pohádkový úděl sice album Poppy – Empty Hands 2026 nečeká. Album je „jedlé“ a určitě poslouchatelné. Zcela jistě si najde svoje fanoušky. Ostatně o tom svědčí statistiky poslechu na zmíněném portálu Spotify! Vydávají jasné údaje o atraktivnosti Poppy!
Nicméně místy jsou nápady ve skladbách tak nahuštěné, že splývají do jedné zvukové masy. Bohužel, ne vždy v tom dobrém slova smyslu. Je pak těžké ukázat na konkrétní momenty, protože všechno se slévá do jednolitého, přeprodukovaného celku.
Moje doporučení pro Poppy
Dáma by si měla ujasnit, jaký typ hudby chce skutečně zpívat. Její hlas je výjimečný — v současném popu i metalu těžko najdeš zpěvačku s podobným fondem. Právě proto je škoda, že se ztrácí v přebujelém žánrovém koktejlu. Stačilo by ubrat dvě tři ingredience a dát své tvorbě jasnější směr.
V této současné ďábelské směsi nu‑metalu, metal-coru, industrialu, popu a elektroniky se totiž tahle slečna rozplývá do jakési bezbřehé všehochuti! Kterou ještě zvýrazňuje až sterilně čistá produkce
A, upřímně — kapel, které jedou „zuřivý“ nu‑elektro-core-metal prokládaný „normálním“ dívčím vokálem, máme víc než dost. Poppy potřebuje najít vlastní zlatou střední cestu, která její hlas i osobnost ukotví. Jakmile ji objeví, má nakročeno stát se skutečnou hvězdou.
