Tak se nám filmová platforma Netlfix zaměřila opět na Indii. Tentokrát ale nečekejte žádný smyšlený krvák, jako nedávno recenzovaný seriál Kohrra. Železničář, miniserie o 4 epizodách monitoruje skutečnou událost, o které, a to se vsadím, dodnes u nás nikdo nic neslyšel! Ke katastrofě nevídaných rozměrů došlo v noci z 2. na 3. prosince 1984 v indickém městě Bhópál v chemické továrně na pesticidy, vlastněné americkou společností Union Carbide.
Během nehody uniklo do okolí továrny 27 tun (údaje se dosti značně liší) smrtelně jedovatého methylisokyanátu (MIC) a dalších látek. Děj následujících hodin a dnů se stal doslova hororem v live provedení! Každou vteřinu docházelo k davové devastaci lidského zdraví s následkem okamžité smrti!
Během prvních tří dnů si havárie vyžádala v Bhópálu a jeho okolí přibližně 8 000 obětí! Celkový počet obětí vyšplhal až k číslu přibližně 25 000 obětí. Souhrnný počet zasažených osob dosáhl počtu 520 000. (zdroj wikipedia) Opět nutno poznamenat, že se údaje dosti často liší.
Co se vlastně stalo?
Souhra náhod, nedostatek kvalifikovaných pracovních sil! Podceněná bezpečnost, obecná neschopnost a neochota sahající až do nejvyšších pater politiky. Mini seriál by si pochopitelně s tímto nevystačil. A tak se musí přidat pár hrdinů. Pár záporáků, pár napravených záporáků, vládní úřednictvo. Ignorantský ředitel fabriky Union Carbide, hájící zájmy americké společnosti. Nešťastná nevěsta, snaha o krádež velkého balíku peněz, kterou tato šílená událost překazila. Všichni jsou totiž postižení unikajícím jedem, který vdechují a následky přicházejí velmi rychle.
Co se týká techniky: továrna byla vybavena celkem šesti bezpečnostními okruhy, které měly na případný problém reagovat. Kdyby se spustil jediný z nich, nic strašného by se nestalo. Nefungoval ale ani jeden. Nikdo nic neřeší, jen pár jedinců tuší velký problém. Není jim dopřáno sluchu. A tím je “zaděláno” na zajímavý seriál s hororovým potenciálem…
Jenže…
První i druhý díl jsou akční a dokáží zaujmout. Nicméně v polovině minisérie se to jaksi zvrtne! Děj se v podstatě nerozvíjí. Tragédie se stane, zpočátku nikdo nic neřeší! Neb málokdo dokáže vyhodnotit a přijmout šílenou pravdu. O tom, že budou lidé v Bhópálu po stovkách umírat přímo na ulicích! Doslova padat, jako mouchy! Což se záhy stane. Emoce diváka se bičují různými srdceryvnými scénami (svatba, nevěsta, pracovníci železnice různého věku, zpívající malý klučina…)
Musím připomenout…
…že jde o seriál indický! Takže očekávejte spoustu lidí, totálně zpustlá obydlí, spíše připomínající slumy. A všudypřítomný nepořádek. Co se týká tempa či spádu příběhu, nevím, nedokážu posoudit. Ale zdá se mi, že indický styl vyprávění příběhu je trochu odlišný od toho, na co jsme zvyklí my. Herecké obsazení je skvělé. Indičtí herci se dokáží velice dobře sžít se svoji rolí!
Co ale vůbec nechápu, proč autoři scénáře do příběhu “namontovali” etnickou nenávist! V podobě zběsile řádící party v jedoucím vlaku. Hledající ty “jiné” Indy! Prostě epizoda, vedoucí odnikud do nikam! A aby těch indických občanů nebylo náhodou málo, musí se do děje ještě vložit scéna s početnou bandou jakýchsi poutníků, cestujících vlaky. Možná to tak bylo i ve skutečnosti…
Neradostný závěr
Jak jsem se dočetl, neviditelná smrt nezmizela. A zůstala ve městě Bhópál dodnes! Chemikálie, které se tehdy uvolnily do ovzduší, ještě do roku 2010 zabíjely každý den několik lidí! Co je ale nejhorší, dodnes v této oblasti přicházejí na svět děti, které jsou od narození nevyléčitelně nemocní, postižení! A postižení se dnes domáhají odškodného. Bohužel, asi marně…
Vzpomínky zaměstnance
Bývalý zaměstnanec indické chemičky Tota Ram Čuhán později vypověděl: „Když mě přeložili do Bhópálu, řekli mi, že je to moderní závod. Brzy jsem ale zjistil, že to není pravda. Indikátory zamoření a teploty nefungovaly. Hlásil jsem to předákovi, ten mi ale řekl, že to není moje starost. Našemu vedení to ale bylo jedno! Ani netrestáme ty, kdo berou životy, ani nechválíme ty, kdo životy zachraňují“ (zdroj: ČT)
