Mladé generaci jméno Art Garfunkel zřejmě nic neříká. Jejich rodiče možná zbystří, zahrabou se v šerých vzpomínkách, a náhle se jim rozsvítí! Ano, kdysi dávno! Vzpomínáme! Slavné písně folkrockového dua Simon & Garfunkel „The Sound of Silence“ z roku 1964, „Bridge Over Troubled Water“ z roku 1970, nebo „Mrs. Robinson“ z roku 1968. Jenže to je minulost! Nyní tu máme též dvojici. Na albu „Garfunkel & Garfunkel : Father And Son„. Oba se jmény Art. Jeden otec, druhý junior.
Můj názor – netradičně na úvod
„Kdyby Art Garfunkel přezpíval svoje staré a slavné pecky, i za pomoci svého syna, určitě by to dopadlo lépe, než tato deska! Nečekejte žádné písničky s kytarou v ruce! Máme tu co dočinění s nabubřelou a až přeslazenou orchestraci “ Jako když otevřete vánoční kolekci, hrábnete do ní a začnete se cpát čokoládovými figurkami tak, že vám až „lezou z uší“
Album sladké, jako cumel
Poslechl jsem si ho už pětkrát…a pocity mám stále smíšené. Daleko v minulosti zůstal zapomenut písničkářský styl slavné dvojice, která, jen tak mimichodem, v roce 1970 přilákala do newyorského Central Parku na svůj koncert půl milionu diváků(!). Kdyby Art Garfunkel, za pomoci svého syna, přezpíval staré a slavné pecky, a třeba je i aranžérsky poupravil, určitě by to dopadlo lépe, než tato deska! Jenže na to šli chlapi Garfunkelovi poněkud jinak. Jak napsal Art junior:
„Nahráli jsme asi tucet našich nejcennějších písní. Přinesl jsem do projektu více vlivů osmdesátých let a můj otec přinesl více velkého amerického zpěvníku – nádherné písně ze 40. let a tak dále. Tyto dva vlivy se spojily docela vzrušujícím způsobem.“
Jak… vzrušujícím?
Ano, vzrušujícím způsobem album doslova trpí tím, že je příšerně přearanžované, sbírka většinou slušných písní z let 40 až 80 min. století se topí pod vířením smyčců. U mnoha skladeb mě napadlo, že by mohly fungovat jako filmové. Typický příklad: skladba „Blue Moon“, otvírák alba od skladatelů jmény Richard Rodgers a Lorenz Hart z roku 1934. Mohutný orchestr, smyčce… a doslova záplava sladkostí. Nabízí ochutnávku toho, co přijde, a po opakovaném poslechu si myslím, že to může být nejslabší bod alba, i když třeba skladba „Vincent“ je další hrůza. Vážený pane Garfunkel, co se to děje s těmi vokály? Pomáhá nějaký počítačový soft!? A nebe ví, co si Paul Simon myslí o skladbě „Old Friends“ z alba Simon & Garfunkel – Bookends z roku 1968 .
Dalším problémem je skutečnost, že tu dvojice Garfunkel & Garfunkel ve většině převzala skladby od jiných umělců! Proč to udělali, když mají velkou zásoby těch „svých“!? Netuším! A tak tu máme jakžtakž povedou věc „Blackbird“ od Beatles. Nebo odlehčenou hitovku „Time After Time“ od Cyndi Lauper. Zde mi ale zcela unikl smysl vydání této skladby jako pilotního singlu! Ano, najde se tu i něco, co se dá označit za povedené. Jenže na 40 minut trvajícím albu s 12ti skladbami je toho zatraceně málo. Většinu času se posluchač utápí v přívalu orchestrální hudby, která doslova překrývá jakékoli aranžerské nápady, kterých je ovšem poskrovnu! Posluchač se utápí – a nudí!
Zpěv
Povšimněme si vokálního projevu obou protagonistů. Mladý Garfunkel disponuje zajímavým, čistým zpěvem. Garfunkel starší má 83 let! Je obdivuhodné, že zpěv stále ještě zvládá, i když není možné si nevšimnout jistých nedokonalostí, jako by měl povolený a nepasující umělý chrup. Navíc, při pečlivém poslechu mám pocit, že v některých pasážích mu trochu vypomáhá technika. Věk nezastavíš… ale starý pán stále ještě umí. O tom žádná! Viz třeba aranžérsky dosti předělaná skladba (hurá) „Once In A While“ od pozapomenuté kapely The Chimes z roku 1961. Každopádně jejich dvojhlas, kterého si tady užijete opravdu hodně, lze označit za ladící a uchu lahodící.
Zajímavou se jeví předělávka skladby „Here Comes the Rain Again“, „total provařenou“ klasiku od kapely Eurytmics. Asi se nejvíc blíží originálu. Annie Lennox se určitě diví. Je to asi nejlepší věc na albu! Druhou, celkem povedenou skladbou, je v refrénu chytlavá „I Won’t Let You Down“ od neznámé kapely „PhD“ z roku 1981. Zde ukazuje svoje pěvecké schopnosti Garfunkel Jr. Zaujme ještě „Let It Be Me“ od slavných Everly Brothers. A to je vše!
Závěr
Před časem jsem tu recenzoval předělávku/cover skladeb od hvězdného producenta jménem Trevor Horn. V jeho případě šlo ovšem o skladby, které v minulosti produkoval. A které na svém albu předělal k obrazu svému. Některé radikálně. K albu Garfunkel & Garfunkel : Father And Son nevím, jak přistoupit. Kladu si otázku, proč vlastně vzniklo, pro koho je určeno? Ve své většině tu slyšíme víceméně covery skladeb jiných autorů. Nevím, jak tohle album přijmou zarytí fandové dua Simon & Garfunkel. Moc už jich ve světě asi není. Nevím, jak ho přijmou fanoušci Garfunkela juniora. Nevím jak ho přijmou rozhlasová média. Připadá mi, že se tatík se synkem dohodli, každý hodil „do placu“ svoje oblíbené tracky, přizvali spoustu, spoustu muzikantů, „pustili z kešeně“ haldu doláčů, a nahrávali ve stylu… když už, tak pořádnou nálož.
Takže zbývají, jak jsme už výše napsal, příznivci a obdivovatelé hudby muzikálové a filmové. Tady si užíjí mohutných orchestrálních aranží plné uši. Plus, přes výtky, zajímavý zpěv. A jsem opravdu zvědavý, zda album dostane nějaké ocenění.
Moje hodnocení:
3.5 out of 5.0 stars