Moving Pictures (1981)
S tímto albem Rush poprvé „ochutnali“ veliký komerční úspěch. Špičkové skladby „Tom Sawyer“, „Limelight“, Red Barchetta , výbušná orchestrálka s blízkovýchodní melodikou „YYZ“. Rush se v té době stali globální arénovou kapelou! Svým virtuózním uměním dokonale převyšovali většinu tehdejších kapel.
Poslechněte si famózní umění bubeníka Neila Pearta a neskutečné kytarové umění Alexe Lifesona! Jeho mohutné beglajty vytvářejí doslova melodickou zvukovou hradbu, charakteristickou jen a pouze pro smečku Rush! A právě ta mě dodnes dokáže fascinovat!
Signals – 1982
Signals je album, na kterém Rush definitivně přestali být „prog-rocková kapela s klávesami“ a stali se „klávesovou kapelou, která občas pustí kytaru z klece“. Ať už to člověk miluje, nebo se mu po Alexových riffech stýská, jedno je jisté: rok 1982 byl pro Rush okamžikem, kdy se rozhodli, že budoucnost je digitální a má tvar syntezátoru Oberheim.
Úvodní pecka „Subdivisions“ není o nějakých matematických výpočtech! Ve skutečnosti je to hymna všech, kteří se ocitli v novém bydlišti na předměstí. Odcizení, vykořenění, pohlcení geometrickými řadami příbytků. Geddyho synťáky tu mají hlavní slovo a Alexova kytara se objevuje jen občas, jako by se styděla, že přišla pozdě na zkoušku. Neilův text je přesný, citlivý a až bolestně pravdivý.
Rozprostírající se na okraji města – v geometrickém pořadí – izolovaná hranice – mezi jasnými světly – a daleko neosvětlená neznámá – vyrůstá to všechno a vypadá tak jednostranně – oddělené a rozdělené – v zóně hromadné výroby – nechte se chytit do tikajících pastí
Reggae, energie, emoce a něco, co jsme od Rush ještě neslyšeli
„The Analog Kid„. Pokud je Subdivisions píseň o temných stranách předměstí, The Analog Kid je jeho slunečný protějšek. Rychlá, energická píseň s nádherným Lifesonovým kytarovým refrénem. Který připomíná, že Alex ještě úplně nezmizel pod nánosem synťáků. V „Digital Man“ se Rush rozhodli, že reggae je vlastně docela fajn! A překvapivě jim to sluší. Basová linka je tak pružná a Neil tu bubnuje s radostí člověka, který právě objevil nový rytmický vzorec.
„Chemistry“ je další boží věc, pro mne jedna z mnoha top skladem od Rush. Fascinující je hlavně „scvrlikající“ chorusová hra kytaristy Alexe Lifesona v několika částech alba. Téma? Neviditelné způsoby, jak se lidé propojují. Signály, energie, emoce, hudba. Všechno zabalené do vědeckých metafor. Které Rush používají nikoli jako ozdoby, ale jako přesné modely lidské komunikace.
Signály přenášeny – zpráva přijata – reakce působící dopad – neviditelně – elementární telepatie – výměna energie – reakce navazující kontakt – záhadně
Nesmím zapomenout na nádhernou skladbu, pro sound Rush absolutně netypickou, „Losing It„. Kýbl melancholie, housle na které hraje Ben Mink. A pocit, že svět je krásný i krutý zároveň. Tahle zvláštní skladba vás pomalu nutí zamyslel se nad smyslem života. Je to jedna z nejdojemnějších skladeb Rush. Tichá, jemná, ale devastující.
Tanečnice zpomalí své zběsilé tempo – v bolesti a zoufalství – její bolavé končetiny a sklopená tvář – září potem – tuhá jako drát, její plíce v plamenech – jen s nejkratší pauzou – záplava v její paměti – ozvěny starého potlesku – kulhá po podlaze – a zavře dveře své ložnice…
Grace Under Pressure 1984
Rush se v tomto roce ocitli na rozcestí hlavně kvůli tomu, že jejich „osmdesátková“ éra začala narážet na své limity. Podle dostupných zdrojů se právě kolem roku 1983 ukázal problém! Kapela stála před zásadní změnou zvuku i směru. Album vzniklo po odchodu producenta Terryho Browna, který s nimi dělal všechno od alb „Fly by Night“ po „Signals“. Najednou byli Rush bez svého „čtvrtého člena“. To mělo několik důsledků! Začali víc experimentovat s elektronikou. Syntezátory se staly dominantní složkou, kytary ustoupily do pozadí. Zvuk byl chladnější, temnější, úzkostnější.
„Grace Under Pressure“ je album, kde Rush poprvé znějí víc jako new wave, než jako rockové power trio. Nicméně, právě zde nalézám další top skladby v přebohaté diskotéce Rush! Úchvatné a naprosto typické pro Rush, jako „Red Sector A“, „The Enemy Witchin“, „The Body Eletric“. Nebo neskutečná pecka „Red Lenses“ s úžasnou klávesovou vložkou! A co teprve bombastická závěrečná suita „Between The Wheels„!
Fragment textu Between The Wheels: Kola tě můžou svézt světem, kola tě můžou semlít. Můžeme spadnout z vrcholu do propasti, z velkých snů do hrsti prachu. Můžeme padat z raketových záblesků až k prosbě: „Bratře, nemáš…?“ Další válka, další pustina, a další ztracená generace.
