Boston – eponymní album slaví 50 let!

„Pustil jsem si hudbu, abych začal den, ztratil jsem se ve známé písni, zavřel jsem oči a zmizel…“ Boston ve skladbě „More Than A Feeling“

Nevím, kolik lidí tuhle kapelu zná, ale vsadím svoje boty, že mimořádně chytlavý hit a titulní píseň z jejich prvního alba „More Than A Feeling“ už slyšel snad každý. Protože se téměř pravidelně objevuje v playlistech mnohých rádií. Ovšem pozor! Album není jen o této jedné skladbě! Celé je poslouchatelné a doslova nabité kvalitními písničkami! Je jich tolik, že mnohé jiné kapely tolik hitů nezplodí ani za celou svoji kariéru! Tady je posluchač má vyložené na jednom albu!

Když se vrátíme půl století zpět, debut Boston byl jeden z těch zvláštních momentů rockové historie, kdy kapela vstoupila na scénu už hotová, sebevědomá a s jasnou vizí. Žádné hledání identity, žádné kompromisy! Jen dokonale vybroušený zvuk, který v roce 1976 působil jako zjevení! A co je šokující – dodnes má album v sobě něco až nepochopitelně čerstvého.

Jenže…ono to bylo před padesáti roky všechno trochu složitější! Viz dále v textu! Nechme minulost spát: tento rok slaví tohle eponymní album Boston 50. leté výročí! Album Boston bylo původně vydáno ve Spojených státech, a to 25. srpna 1976. Takže si nalejte korbel piva a album si pusťte! Stojí to za to!

MOJE HODNOCENÍ: 10/10
Rok vydání + Label: 1976, Epic Records/CBS.
Délka alba: 8 skladeb, 37:44 min.
Čas četby: 1037 slov, 5 minut

★★★★★★★★★★

Zajímavé historické ohlédnutí – jak album vznikalo?

Donald Thomas Scholz byl inženýr, který pracoval ve firmě Polaroid. Po večerech a nocích si doma budoval vlastní nahrávací studio — doslova v suterénu svého domu. Jen tak, mimochodem: pustil do toho skoro všechny našetřené peníze! Tam vznikly první verze většiny skladeb, které později skončily na debutu. Scholz byl perfekcionista: nahrával vrstvy kytar, basu, klávesy i demo bicí sám. V té době už měl jasný zvukový koncept Bostonu! Čistý, melodický, technicky precizní, ale pořád rockový sound.

Až když měl hotové písně, začal hledat lidi, kteří by je dokázali přenést na pódium a případně dotočit vokály. Základem byl zpěvák Brad Delp. Scholz ho znal už z předchozích neúspěšných kapel. Delp byl klíčový — jeho hlas dodal skladbám charakter a výšku, kterou Scholz sám nedokázal zazpívat.

Jak to bylo s nahrávací společností

Byla to svým způsobem divočina! Základním kamenem bylo demo, které ve finále všechno změnilo! Scholz poslal své domácí demo několika labelům. Většina ho odmítla! Až na Epic Records, kde si producent John Boylan všiml, že nahrávky zní až podezřele profesionálně. Epic chtěli album, ale zároveň nevěřili, že něco tak propracovaného vzniklo v domácím studiu. Trvali na tom, že se musí nahrávat v profesionálním studiu v Los Angeles!

Tom Scholz odmítl opustit své domácí studio, protože věděl, že jen tam dokáže dosáhnout svého zvuku. Nakonec vznikl kompromis – jinak řečeno švindl: v LA se nahrály jen části závěrečné skladby „Let Me Take You Home Tonight“ (aby se manažeři v Epic uklidnili). Jenže tu byl problém! Boston v té době nebyli skutečnou kapelou! Byli to jen Scholz a zpěvák Delp! Label byl nekompromisní: chtěl kapelu, která bude hrát živě, chtěl fotky, PR, koncerty a „skutečný“ tým muzikantů!

Scholz tedy musel rychle sestavit koncertní sestavu, aby vůbec dostali smlouvu! Zbytek alba byl tajně dokončen v Scholzově suterénu v Bostonu. Producent Boylan pak vše smíchal tak, aby to vypadalo, že album vzniklo „standardní cestou“.

Co se týká dalších muzikantů. Jak jsem už zmínil – většina alba byla nahrána Scholzem a Delpem! Ostatní hráči se připojili hlavně kvůli koncertům a image kapely. Tak jak to žádal label Epic Records! Hlavním zpěvákem byl tedy skvělý Brad Delp. Na bicí hrál John “Sib” Hashian, na druhou kytaru Barry Goudreau a na basu Fran Sheehan.

Náhled na skvělé skladby

Ať to bylo tak či tak, světlo světa před půl stoletím spatřilo naprosto fenomelnání rockové album! Když jsem slyšel ten nadpozemský mix kytar, hammondových varhan a vokálů, byl jsem chycen! Jako třeba ve svižné, klasickým rock´n´rollem načichlé “Smokin´” Stejně tak jsem byl uhranut celkovou melodičností nahrávek. Co vteřina, to zajímavý nápad! Zaujme zvolna začínající takřka popová “Hitch A Ride“. A pokračuje krásně zvonivými kytarami, na které naváže brilantní sólo. Opět boží věc!

Zatímco úvodní „More Than A Feeling“ byla jasným hitem číslo jedna! Druhým v pořadí se stala božsky krásná „Peace Of Mind“ s úžasnou směsicí akustického přechodu do elektrických kytar a excelentního refrénu! A znova si povšimněte skvělého vokálu Brada Delpa! Za zmínku také stojí zajímavý zvuk Scholzovy kytary! Která údajně prošla mnohými úpravami!

A přichází nirvána!

Tou myslím další absolutní pecku, dvojdílnou „Foreplay/Longtime“! Ten varhaní úvod, jemné bicí, baskytara a nájezd kapely, to je něco neuvěřitelného! Skladba je jako dvojdílný sci‑fi příběh: nejdřív start rakety, pak let nad krajinou. A přitom to drží pohromadě s naprostou samozřejmostí.

Úvodní instrumentální část je Tom Scholz v jeho nejčistší podobě: syntetické varhany, které znějí jako kdyby se Hammondy rozhodly stát kosmickou lodí. Kytary vrstvené do geometrických tvarů, rytmus, který se valí vpřed jako stroj. A pak přijde přechod – náhlý, ale přirozený. „Longtime“ je hymna, která se tváří jako obyčejná rocková písnička, ale má v sobě zvláštní lehkost. Brad Delp zpívá s takovou čistotou, že i obyčejná melodie působí jako něco, co se vznáší nad zemí.

Na tomto místě je nutno poznamenat – a mnozí posluchači si toho určitě všimli – že Boston byla kapela, která se jaksi odtrhla od tehdejšího tradičního hudebního modelu, kterým bylo spojení rockové hudby s blues. V hudbě Toma Scholze a jeho kumpánů nebyla ani stopa tohoto žánru! Jakou jsme třeba slyšeli u Led Zeppelin, nebo Deep Purple, jejichž hudba byla přímo nasáklá blues! Je to, jako by Boston vynalezl mimořádně zpěvný a melodický styl zvaný Arena Rock.

Rekord – nebudete věřit!

I když si to lidé dnes možná nepřipouštějí, nebo to neví, či je to nezajímá, debutového alba Bostonu se prodalo něco kolem 19 milionů kopií! Je to druhé nejprodávanější debutové album po Appetite For Destruction od Guns N’ Roses!

Rozloučení

Boston debut není jen sbírka hitů (i když jich má víc než většina kapel za celou kariéru). Je to zvláštní: album je technicky dokonalé, ale nikdy neztrácí lidskost. Možná proto, že Scholzova posedlost detailem není samoúčelná – je to snaha dostat z hudby maximum emocí, ne maximum decibelů nebo technických finesů. Skladba je vzorem určitého zvukového ideálu: rock, který je velký, ale ne pompézní; melodický, ale ne měkký; technicky brilantní, ale ne chladný.

Je to album, které se dá poslouchat, jako na vlně nostalgie. Nebo jako učebnice aranžmá. Nejlépe a prostě, jako čistou radost. Ať ho pustíš kdykoli, vždycky zní, jako by vzniklo včera. Budu parafrázovat podtitulek:

Pusť si tuhle hudbu, abys zakončil den. Nalej si korbel piva, zhasni a volume doprava. Ztratíš se ve známé písni, zavřeš oči a zmizíš v padesátileté propasti času…“