A to, že kanadští Rush jsou od 80. let min. století jednoznačně moje NEJOBLÍBENĚJŠÍ skupinou! Jsem ostuda veliká, že jsem se dodnes na svém webu o ní ani slůvkem nezmínil! Ano, Rush jsou moje srdeční kapela! A nyní napravuji svůj rest! Pozor, článek je dlouhý a tak jsem ho rozdělil na 3 stránky!
Na úvod: tuhle kapelu jsem poprvé slyšel z audio kazety někdy v roce 1980. Tehdy mi byla kýmsi doporučena – a nahrána s dovětkem, že jsou trojice (jen!), pochází z Kanady a hrají tak skvělou a originální muziku, jako nikdo jiný! To jsem musel slyšet – a od té doby jsou Rush moji nejoblíbenější smečkou pod sluncem!
Navíc: dnes jsou jednou z nejdéle fungujících a nejrespektovanějších rockových kapel vůbec! A já jsem pyšný, a moc rád, že jsem Rush viděl live na jediném koncertu v Praze! Bylo to 25. září 2004! Jo, ty rotující bubny praček za zády muzikantů a excelentní zvuk!
Jak vše vzniklo
Na chvilku kouknu zpátky do minulosti! Vývoj Rush je vlastně taková hudební evoluce ve zrychleném přetáčení vpřed: začínali jako drsní hardrockoví kluci, pak se rozmáchnuli do velkolepého prog rocku a nakonec vpluli do elegantně syntetického, chytrého soundu osmdesátek. Stačí si pustit jejich debut z roku 1974 a poslední pecku „Working Man“! Zní skoro jako kdyby Black Sabbath zabloudili do Toronta. A „Here Again“? Tam to zase vypadá, jako by raní Pink Floyd dostali chuť na bluesový jam. Jenže tohle je pravěk! V té době jsem o Rush neměl ani tušení.
Sestava kapely Rush
Kapela vznikla v Torontu v roce 1968. Původní sestava byla: Geddy Lee – zpěv, baskytara, klávesy, Alex Lifeson – kytara a John Rutsey – bicí. Krátce po vydání prvního alba však Rutsey odešel ze zdravotních důvodů. A právě tehdy nastal bod zlomu! Moment, který navždy změnil tvář kapely!
Přichází bubeník Neil Peart. A zrodila se legenda!
Neil Peart se připojil v létě 1974. Okamžitě se stal nejen špičkovým bubeníkem, ale i hlavním textařem. Jeho jedinečný styl vložil do zvuku kapely základní tvořivé prvky:1/ mimořádnou technickou bubenickou virtuozitu! Podle mne byl jeden z nejlepších bubeníků na planetě! 2/ krom toho přinesl literární a filozofické texty! S Peartem kapela nahrála alba Fly by Night (1975) a Caress of Steel (1975). Skutečný průlom přišel až o rok později.
Vrcholná progress-rock éra (1976–1981)
Vše vypuklo koncepčním albem “2112“. Vrchol jejich progresivního maximalismu – dlouhé skladby, komplexní struktury, filozofické texty. Typickým příkladem byla úvodní, 20 minut trvající famózní suita „Overture“ Následovalo přelomové album “Permanent Waves (1980)” A to byla právě ta deska, které mne doslova ohromila, a navždy ke kapele Rush připoutala!
„Spirit Of Radio“. Naprosto boží úvodní skladba, které mě vždy dokáže dostat skoro do kolen! Je to píseň o tom, jak hudba dokáže být čistá, živá a osvobozující. Ovšem také, jak snadno se to všechno může ztratit v komerčním hluku. Rush tu spojují technickou virtuozitu, melodickou přístupnost a textovou hloubku způsobem, který zvládne málokdo.
A ten přirozený přechod do reggae vložky je prostě geniální! Tohle umí jen Rush! Není to možné vnímat jako parodii, nebo poctu žánru. Je to ironický úškleb k tomu, jak rádia přebírají trendy jen proto, aby byly trendy. Geddy tu mění hlas, kapela mění groove, a celé to působí jako krátký výsměch tomu, jak se hudba někdy ohýbá podle poptávky. Je to moment, kdy Rush ukážou, že rozumí humoru i kritice zároveň.
Biblický Jákobův žebřík do nebes! Boží skladba!
A další epická skladba doslova Božích rozměrů! Dámy a pánové, seznamte se! Skladba „Jacob’s Ladder“! Temná, majestátní píseň, která působí skoro jako filmová scéna. Rush v ní budují neskutečnou atmosféru s přesností architektů! Inspirací byl přírodní úkaz nadcházející bouře, kdy sluneční paprsky prorážejí černé mraky a vytvářejí dojem žebříku stoupajícího k nebi. Ano, biblický Jákobův žebřík!
Textař Neil Peart z toho udělal metaforu o světle, které zápasí s temnotou, o chaosu měnícím se v řád a o přírodě, která je nádherná, ale zároveň k člověku lhostejná. Neovladatelná! Text je krátký a úsporný, skoro jako japonské verše haiku(1) Hlavní roli tu hraje samotná hudba.
Fragment textu: mraky se připravují na bitvu – v temném a zadumaném tichu -pohmožděné a zasmušilé bouřkové mraky – nechte si zatemnit denní světlo – hrozící nízko a zlověstně – v soumraku předčasně – hromové hlavy duní -ve vzdálené předehře
(1)Haiku – tradiční krátká japonská báseň, která v úsečném trojverší zachycuje intenzivní okamžik, náladu nebo přírodní obraz. Typickým znakem je absence rýmů, důraz na přírodu, roční období (kigo) a meditativní atmosféru.
Další pecka „Natural Science“. Neil Peart tu předvádí technickou smršť, polyrytmy, rychlé přechody. Je to jeden z jeho bubenických vrcholů. Geddy Lee exceluje melodickou, virtuózní basou a náročnou vokální linkou. Alex Lifeson tu doslova exploduje famózními riffy a rychlým přepínání stylů.
