Dovolím si velký návrat do minulosti! Je to 50 let, kdy Jan Hammer vypustil do světa svoji malou synteticky-analogovou radost. Album, které nepředstírá velkolepost. Zato nabízí čistou, neskutečně hravou energii raných osmdesátek. Byl to čas, kdy syntezátory ještě nehrály hlavní roli na albech tehdejších umělců. Nebály se být barevné a hlavně nakažlivě melodické. Jan Hammer na albu Oh, Yeah? nepředkládá žádné velké koncepční drama. Odkrývá svůj niterný svět, v tom čase již svět špičkového muzikanta.
Oh, Yeah? působí jako jeho sbírka hudebních momentek. Jsou krátké, s jasně vykreslenými náladami, které se pohybují mezi synth‑popem, fusion a soundtrackovou estetikou. Všechno je to velmi „Hammerovské“. A nejen to. V některých skladbách si Jan vzpomněl na dobu, kdy žil ještě v Československu. A slýchával domácí tradiční lidovou hudbu. Vstřebával rytmiku, aranže, barvy nástrojů.
Fragmenty těchto náslechů slyšíme třeba v základním motivu skladby “Evolve.” Jinak tu slyším krásné sólo Hammera na syntezátor a božskou souhru s houslemi. Nyní musím zmínit obsazení kapely Jan Hammer Group.
Hlavní sestava
- Jan Hammer – electric piano, Moog, Polymoog, Oberheim, Oberheim Voice, timbales, vokály, produkce
- Steven Kindler – akustické a elektrické housle, rytmická kytara
- Fernando Saunders – basová kytara, piccolo bass, vokály
- Tony Smith – bicí, lead vokály
- David Earle Johnson – congas a perkuse (na skladbách 1–5 a 8) – hostující muzikant
- MOJE HODNOCENÍ: 10/10
- Label: Sony Music
- Datum vydání: 1. května 1976
- Délka alba: 8 skladeb, 41:32 min
- Hudební styl: analogový fusion jazz-rock
- Čas četby:
Lehký rozbor pár skladeb
Hammer tu hraje melodie, které tě okamžitě chytnou. Vše utužuje rytmika, která šlape, “tvrdí muziku”, ale nikterak se nevnucuje. Za zvláštní kapitolu stojí zmínka o zvuku. Ten je teplý, stále ještě pochopitelně analogový. S typickým Hammerovským citem pro barvu. Všechny zvuky jeho klávesových nástrojů nejsou nijak vyostřené. Naopak bych je označil za mazlivé.
Album je zvláštně krásné. Zmíním božskou, takřka hypnotickou skladbu “Bambu Forest“, s lehce orientálním nádechem. Ale stále je to v rámci fusion (což dnes označujeme jako jazz-rock). Hudba má v sobě zvláštní lehkost. Jako by byla napsaná pro jízdu nočně vyklidněným městem, kde se od kapoty odrážejí neonové odlesky a kapky deště. Hammer tu ještě NENÍ v později meg-slavném „Miami Vice“(1) módu, ale už se k němu pomalu blíží!
(1) Miami Vice byl svého času slavný americký seriál z kriminálního prostředí. Byl vysílaný televizní stanicí NBC v letech 1985-1989. V menších epizodních rolích si hráli známé osobnosti, jako například Miles Dvis, Leonard Cohen či Frank Zappa. Autorem hudby byl Jan Hammer, který vytvořil jak slavnou úvodní znělku, tak většinu hudby pro první čtyři řady seriálu.
Ostré frázování, skoro až jazz‑rocková agresivita
“Let The Child Grow” je nejpísničkovější moment alba, s jasnou melodií a vokály. Zpívá tu Tony Smith – bubeník kapely. Ten má na albu několik vokálních momentů. Jeho hlas je lehce nakřáplý, přímočarý, a skvěle sedí k Hammerově melodickému stylu. Je to nejpřístupnější skladba na desce. Melodická, pozitivní, skoro hymnická. Hammer tu ukazuje, že umí napsat i „song“, nejen instrumentální jízdy.
“Red And Orange” uvádí závěr alba. Je to nejenergičtější a nejvirtuóznější track. Jinak cover Randyho Breckera(1), ale přepracovaný do Hammerova stylu. Ten tu jede na maximum! Rychlé synťákové běhy, ostré frázování, skoro až jazz‑rocková agresivita. Kindlerovy housle jsou tu fantastické – ostré, expresivní, někdy až kytarově „špinavé“. Saunders drží basu s neuvěřitelnou jistotou, i když tempo je vražedné. Tony Smith tu předvádí svůj nejlepší výkon na albu – přesné, rychlé, ale ne přehnané bubnování.
(1) Randy Brecker je americký trumpetista, producent a velmi vyhledávaný umělec. Hlavně v hudebních žánrech jako jazz, rock a R&B.
Pro koho album je určené
Ono je těžké po 50 letech právě toto hodnotit. Neb album Jan Hammer – Oh, Yeah? si za to půl století zajistilo přední místo na jazz-rockové planetě. A zcela jistě našlo mraky fanoušků po celém světě. Kteří oceňují trochu romantiky, trochu napětí, spoustu technické brilance a velké množství melodického optimismu! Kteří mají rádi rané syntezátorové album bez manýr. Milují hudbu, která je přímočará, ale ne hloupá. A kteří milují Hammerův typický zvuk, který je okamžitě rozpoznatelný.