Tak tohle jsem nečekal! Že se druhdy slavná a dnes kultovní kapela zmátoří, a v roce 2023 vydá novou desku! Když jsem to zjistil, říkal jsem si: bude to průser!? Album, které prošumí, a zmizí v propadlišti rockových dějin? Nebo vygeneruje jeden hit a zbytek bude vata o ničem? Zbytky vytažené ze zapomenutého šuplíku? Nebo bude všechno jinak a album The Pretenders – Relentless bude atakovat současné hitparády!? Uvidíme – uslyšíme.
Náhled do minulosti
Začnu trochu zeširoka, protože tahle nahrávka si to zasluhuje. V rock’n’rollu nikdy nebyl nikdo, jako Chrissie Hynde . Samozřejmě, byly tu ženské, které touhle scénou kdysi dávno otřásly, jako třeba Wanda Jackson s hlasem jako šmirgl, sestry Wilsonovy z Heart, nebo Patti Smith. Ale Hynde, jakoby nasála vlivy všech těchto zpěvaček, zmixovala a vložila do něčeho nového, svého. A završila to skvělými skladatelskými kousky a svým výrazným vokálem.
Zkrátka: Chrissie Hynde vystoupila na konci 70. let min. století z londýnské punk/new vawe scény, a velice umně překlenula propast mezi tímto dosti divokým světem, a světem hodně dobrých melodických singlů. Které byly, i přes svoji ostrost, daleko přístupnější širší veřejnosti, nežli halekavé punkové vyřvávačky. Píše se rok 1978 a na rockové scéně se zjevili The Pretenders.
Jenže, čas běžel mílovými kroky vpřed, kapela zažívala turbulentní změny s drogami v hlavní roli a nakonec zůstala charismatická zpěvačka Chrissie Hynde z prapůvodní sestavy (sestav) sama. Takže by se dalo říct, že Relentless je spíš její sólové album, neb je dnes jedinou amazonkou, která “drží prapor” The Pretenders od samého začátku svojí existence dodnes. Ovšem to ji neupírá titul legendy, nehledě na to, že stará alba prominentních The Pretenders patří do zlaté klenotnice světové rockové hudby. Více zde, na wikipedii.
V roce 2005 byla kapela The Pretenders uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. A dvanácté album Relentless je jejich nejnovější počin.
Má album Relentless co říct dnešku?
Řekl bych, že naštěstí ano. Pro pravověrné rockery a milovníky hudby let sedmdesátých min. století bude tato deska určitě svátek. Protože je to stále ještě poctivý rock. Žádná slátanina ze samplů a počítačem generovaných pazvuků. Nicméně si nemyslím, že by album mohlo zabodovat v hitparádách! Na to jsou texty skladeb až moc vážné, místy patetické až depresivní. Viz fragmenty dále v textu. Obsah alba The Pretenders – Relentless je přesto velice pestrý, některé písně bych označil doslova za krásné. A to je pro mne veliké překvapení. Protože u těchto kapel pamatujících dinosaury:-) lze očekávat problém. Vše už nahráli, vše vymysleli, spousty textů sepsali. Co vložit do nového alba, aby to nebylo klišé?
Současná sestava: pochopitelně front woman Chrissie Hynde, kytarista James Welbourne, bubeník Kris Sonne, dva baskytaristé, Chris Hill a Dave Pagea a klávesista/kytarista Carwyn Ellis. Materiály vydané k albu též vypichují účast producenta jménem David Wrench (David Byrne, The xx, Frank Ocean, Manic Streat Preachers, Young Fathers nebo FKA Twigs)
Moje recenze
Začnu u zajímavého obalu alba Relentless, který vyzní hlavně na velkém formátu LP. Kresba pochází od irského pouličního umělce který si říká Solus. Jakési ošklivé batole s páskou přes oko a s ručkami v boxerských rukavicích, jakoby posluchače připravovalo na emocionální syrovou desku, po jejímž poslechu dostanete pecku mezi oči. Opravdu nám ji někdo vlepí?
Předně musím smeknout klobouček před zpěvem Chrissie! Je jí 72 let, ale zpívá jí to náramně, což dokazuje ve všech skladbách. Mě třeba uhranula ve skvělé “The Copa“. Ta ženská nic neztratila ze své lehké sametovosti, naléhavosti a jisté dávky patosu. Neječí, nevříská a přesto všechny melodické kudrlinky modeluje s naprostým přehledem. Proto ji máme rádi, proto ji tak rádi posloucháme.
Album The Pretenders – Relentless otevírá středně rychlá skladba “Losing My Sense Of Taste“. Kytarová stěna Jamese Welbrouna ušpiněná výrazným reverbem přecházejícím do kvílivého sóla. Do toho Chrissie Hynde vkládá svoje černé pohledy na současný život. Skvělý úvod, navozující atmosféru celého díla. Nicméně, slyším tu i potměšilý humor, když 72 letá dáma zpívá něco o všech starých oblíbencích, kteří se zdají být staří a unavení…
Asi procházím metamorfózou
senilní demence nebo nějaký druh psychózy
nezajímá mě ani rokenrol
všichni moji staří oblíbenci se zdají unavení a staří
Pomalá, baladická, až hymnicky vystavěná a výraznými klávesami podbarvená skladba “Promise Of Love“.
Příslib lásky, stále si pamatuji
hotel Orlando na konci listopadu
sníh na zemi, tak studený a tak bílý
tvé paže tu noc obklopovaly mou mysl
Další pomalá věc o temných pohnutích mysli “Merry Widow“
Byl mužný, dobře vypadající a silný
Ale choval se ke mně špatně, choval
se ke mně špatně
On myslel si, že láska je soutěživá, jako sport
Nebyl můj typ
Tak jsem ho nechala v přístavu
Jsem rozvedená, ale cítím se jako vdova
Veselá, veselá vdova
A veselá, veselá vdova
Jsem rozvedená, ale cítím se jako vdova
Teď není nikdo uprostřed Jsem
veselá, veselá vdova
Svižnější skladba “Let The Sun Come In” mi kytarovou vybrnkávačkou v úvodu a celkovým vyzněním dává připomenout dávnou americkou postpunkovou kapelu Television.
krásný den, dokonalá obloha
nadýchané mraky vysoko
andělské síly ve vzduchu
všechno je tam nahoře, všechno je tam nahoře
žít věčně, to je plán
nejdéle žijící smrtelník
s duší, která nemůže zahynout
s písní, která je vždy milovaná
Další skladba, opět trochu depresivně vyznívající “Just Let It Go“
Kolik let? Dvacet nebo více
oddaná byla jsem, zadlužená, zavázaná
opravovat střechu, umýt podlahu
snila jsem o světě, ale nikdy jsem se neodvážila
řetězy kolem kotníků, zámky na dveřích a okovy, které mě svazovaly
až nakonec
ne
Nechala jsem to být
Možná je nejlepší nechat to být
Závěrečná, krásná, doslova “ploužáková” balada “I Think About You Daily“. Jakoby tlumená, ale důrazná interpunkce, saténový vykřičník, zdobený napjatou orchestrací, uzavírající celý potemnělý spektákl. Jen klavír, zpěv Chrissie Hynde a nebesky znějící smyčce, aranžované chlapíkem jménem Jonny Greenwood (člen alternativní rockové kapely Radiohead).
Navazuji na otázku, položenou v úvodu. Má tahle deska nějaké ambice, stát se hitovkou? V dnešním, počítačem tvořeném hudebním hnoji zřejmě ne. Ona je totiž diamantem, který nemá srovnání! Ovšem jsem přesvědčený, že alternativní média tuhle krásnou desku určitě mají ve svých diskotékách. Chrissie Hynde je stále persona No1. Sice ještě nemáme konec roku, ale The Pretenders – Relentless jest pro mne top letošní album! A růžové! Zaplaťpánbu, že je tu ještě někdo, kdo dokáže natočit takto skvělou muziku. A nepotřebuje k tomu počítače.
Moje hodnocení: 5 a něco navíc
Více z rubriky hudby zde.