Při četbě této zajímavé románové kroniky se mi moje myšlenky několikráte zatoulaly o půl století zpět, do časů bolševika, do oněch „budovatelských“ let, kdy nás tehdejší stranický list Rudé právo pravidelně informovalo o nebývalých úspěších horníků na Ostravsku, kteří rubali „černé zlato“, a s podezřelou pravidelností překračovali plány o pět, deset a více procent.
A vždy na počest něčeho: jednou VŘSR, na májové a květnové svátky… A v televizi jsme byli se stejnou pravidelností seznamováni s úderníky, stachanovci, umouněnými tvářemi vystupujícími z důlního výtahu ověnčeného fáborky a za břeskných tónů dechové kapely. Aha, zase cosi překonali a na počest narození kohosi makali, jako mourovatí. Karin Lednická a její Šikmý kostel nás zavádí daleko do minulosti. Do doby, kdy to všechno začalo. Do let 1894 – 1921, kdy se původní pastevecká oblast Karvinska (Karwinska) začala radikálně a navždy měnit poté, kdy někdo kopl do země… a narazil na uhlí. Vesnice se začala měnit na městys a zanedlouho se celá oblast stala jedním z nejvýznamnějších hospodářských center Rakousko-Uherska.
Román o tom, co nám dosud zůstávalo utajené
Barbora, Julka, Ludwig, to jsou hlavní postavy tvořící tři linie příběhu, které se však vzájemně proplétají. Autorka nám tu představuje drsný život lidí, se kterými se osud nijak nemazlil. Život, který se nám v současnosti jeví téměř nepředstavitelný. Nalezneme tu vše: lásky, zklamání, osudové rány, smrt, nemoci, nuzotu, nepochopení, překvapení na hranici šoku, tápání ve světě, kterému po první světové válce mnozí přestali rozumět.
Je opravdu zajímavé číst o něčem, o čem dodnes neměl člověk sebemenší potuchy. Ano, víme, kde se nachází Karviná, Ostrava, Těšínsko, víme, že se zde těží (těžilo) uhlí a že to bývala „výstavní síň“ komunistů. Díky zkušenosti příbuzných jsem byl seznámen s tím, jaká to bývala dřina, při dávné návštěvě Hornického muzea v Petřkovicích jsem měl dokonce možnost na vlastní oči se seznámit s tím, co nám nikdo nikdy v televizi neukázal.
Nicméně Karin Lednická a její Šikmý kostel před nás svým románem předestřela plátno dosud nepoznaných obrazů. O tom, jak to TAM kdysi dávno všechno vzniklo. O vesnicích, které vystavěly svoji existenci na těžbě uhlí, o lidech z celé republiky, kteří se v ohromném množství stahovali „ke zdroji“ v naději, že tu začnou nový, a lepší život…
Jak říká jedna z postav – volně cituji: to mám dřít den co den na sedláka a čekat od něj almužnu? Nebo ránu bičem? Když tady budu dřít stejně, sice v „důře“, ale za lepší peníze. A hlavně! Jsem svým pánem! Urobím svoje a nikdo na mě nemůže!
Utajený kraj
Souhlasím s jednou recenzí, ve které se její autorka vyjadřuje přesně tak, jak i já cítím. Ano, jezdíme do dalekých krajin, s úžasem hledíme na egyptské pyramidy, hledáme města ztracená kdesi v džungli, a přitom nemáme tušení, že jedno zmizelé město se nacházelo na severovýchodě naší země. Kraj, třískaný osudem zleva, zprava. Zapomněli jsme. Neb nám o něm nikdo nikdy nevykládal. Až nyní Karin Lednická a její Šikmý kostel.
A ještě něco mě při čtení románu napadlo. Před čtyřmi lety byl natočený velmi zajímavý film „Dukla 61“. O tom, jak se tam na Ostravsku socialisticky žilo, kapitalisticky dřelo. Myslím, že Karin Lednická a její Šikmý kostel by stál také za zfilmování.
Na závěr trocha místopisu. Dnešní Karviná je bývalý Fryštát není to ona románová Karwiná. Ta už neexistuje. Zbyl z ní jen ten šikmý kostel v lokalitě Karviná –Doly.
Vloni spatřil světlo světa druhý díl románu Šikmý kostel, pokrývající léta 1921 – 1945.
Je zajímavé, že poslední dobou čtu románové příběhy z našich končin. Pravdivé obrazy životů dávno minulých. Viz třeba dříve recenzované knihy od Jiřího Antonína Švece
Moje hodnocení: 100%
