Neil Young – Fu##in’ Up – Fuckin utajený koncert

Hned na úvod pár otázek, které si pokládají jak hudební kritici, tak fanoušci. Proč ikonický Neil Young a jeho Crazy Horse vystupovali v září minulého roku UTAJENĚ v malém torontském klubu Rivoli JEN pro 200 lidí? Proč nahráli album Fu##in’ Up na narozeninové oslavě největšího kanadského multi miliardáře Daniho Reisse? Když sám Neil Young v minulosti proti obřím korporacím ostře vystupoval? Jsou za tím prachy, nezištné přátelství, či charita? Nebo dostal darem teplý zimní kabát? Proč zmátl své fanoušky tím, že sice naživo odehrál album z roku 1990 Ragged Glory  (bez závěrečné Mother Earth), ale použil odlišné názvy skladeb, odvozené od textu? Proč je celé, něco hodinu a pár minut trvající vystoupení, nahráno bez pauz a bez klasického ryku obecenstva? Smysluplných odpovědí se údajně nikomu nedostalo. Uzavřu tuhle úvodní kapitolu citací z jednoho internetového hudebního fanzinu:

Klub Rivoli vloni v listopadu hostil pravděpodobně nejpodivnější koncert Neila Younga a Crazy Horse všech dob.

Ok, pojďme si alba Neil Young – Fu##in’ Up všimnout po hudební stránce a hoďme za hlavu vše ostatní.

Live nahrávky a věk

S live koncerty v malých prostorách to nebývá jednoduché, co se týká kvality reprodukce. A když k tomu připočteme záznam pro následný mix na kvalitní nahrávku, je potřeba zapojit špičkovou záznamovou techniku. Kdesi jsem si přečetl, že v ono inkriminované datum koncertu byla celá ulice u klubu Rivoli uzavřena, aby se tam vešly všechny kamiony s technikou a s logem NY.

 Oproti originálu z roku 1990 je album Neil Young – Fu##in’ Up nahráno výrazně drsněji a tvrději. Nečekejte žádnou uhlazenost 33 let staré nahrávky. Od první sekundy se dočkáte slušného nářezu, byť je nutno přiznat, že typický, zvláštně “ukňouraný” hlas Neila Younga se správně „nažhaví“ až od třetí skladby „Heart Of Steel“ (původní název „Fuckin´Up“). Dokonce v úvodní „City Life“ („Country Home“) jsou slyšet určité rytmické nedokonalosti v nástupech do refrénu a ani samotný vokální projev mistra není bez chyb. Ovšem… kdo by to starým pardálům vyčítal!

Vždyť Neil Young má 78 let, Billy Talbot hrající na baskytaru je na světě již 80 let, Nils Lofgren hrající na kytaru, piano a zpívající má 72 let, hráč na bicí, Ralph Molina má 80 let a vysoký věkový průměr kazí kytarista Micah Nelson ve věku 33 let.

Některé skladby jsou delší, než tomu tak je na albu z roku 1990. Není čas na žádné žertování na pódiu a potlesk mezi písněmi je z mixu zcela vystřižen. Snad jen v tišších partiích skladeb jsou sem tam slyšet nadšené výkřiky. Vnímám to tak, že je zde vše podřízeno hudební produkci a ostatní je nežádoucí. Možná šlo o to, že halas (pouze) dvousethlavého publika není to, co by Neila nějak extrémně těšilo. Když je zvyklý na ryk velkých arén.

Kvalita nahrávky Neil Young – Fu##in’ Up

Co se jí týká, není špatná. Dvě mouchy ale existují. Živé album se vrací ke svému zdrojovému materiálu s ještě větší “garážovou” dynamikou, drsností a špinavostí. Kytarové umění mistra Neila Younga je brilantní. I vzhledem k tomu, že, údajně, ještě před časem trpěl artritidou v prstech a prodělal laserovou léčbu. Pokud tomu tak opravdu bylo, tak klobouk dolů! Viz např. závěrečná kytarová bouře ve skladbě „Chance on Love“ („Love and Only Love“) trvající 15 minut. Se všemi těmi reverby, echy atd. Jeho kytara Les Paul z roku 1953 – „Old Black“ řeže jako ostnatý drát.

 Přece jen ale něco zamrzí. Moucha A) poněkud „utopené“ bicí a Moucha B) – prakticky neslyšitelné sbory, tolik charakteristické pro refrény na studiovém albu z roku 1990. V této nahrávce jsou…spíše tušené, než slyšené. Tady se nahrávka a výsledný mix moc nepovedl. Nebo – a to je nejspíše možné – že si mistr Neil potrpí na svůj nástroj, který prostě musí být vypíchnutý nade všechny ostatní.

Na závěr ještě zmínka o Neilu Youngovi, jako „fotrovi“ hudebního stylu grunge. Dost se o tom píše. Kdo váhá či nechápavě kroutí hlavou (skalní příznivci Pearl Jam či Alice In Chain) nechť si poslechne skladbu „Heart Of Steel (Fuckin´Up)“. Ty hutné a pomalé kytarové riffy…kdoví, zda si právě z této skladby pozdější ikony grunge music něco nenaposlouchali.

Závěr

V konečném důsledku je nutné album Neil Young – Fu##in’ Up chápat jako snímek pořízený při konkrétní události, než jako klasické řadové album. Je to spíše hrdý, věkem posvěcený plesnivý pomník hodně dlouhého běhu hlučné smečky Crazy Horse a kytarového guru Neila Younga. Tato nahrávka představuje reinkarnaci již dávno nahraného materiálu, který je znovu interpretován a přednesen s novou intenzitou a emocionální hloubkou.

Moje hodnocení:

4.5 out of 5.0 stars

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Obsah je zabezpečený !!