Nedávno jsem tady psal malou recenzi na knihu Poslední zvonění spisovatele jménem J. A. Švec. Nyní se mi dostala do rukou další kniha tohoto spisovatel. Jiří Antonín Švec – Moji synové, to jest ohlédnutí na léta strádání a utrpení, spojené s druhou světovou válkou. Autor zde sleduje osudy Rudolfa Vandase a jeho přátel. Na jihočeském venkově nedaleko Tábora v poklidu prožívají své mladé životy, svoje radosti, strasti, lásky…
Válka a protektorát
Jenže se píše rok 1944. A na počátku ledna dostala celá republika ránu. Protektorátní vláda se rozhodla, že milovanému vůdci Hitlerovi bude k jeho 55. narozeninám „věnovat“ sto tisíc mladých chlapců a dívek ročníku 1924, aby pomáhali v Německu na strategicky důležitých místech ve zbrojním průmyslu, pro konečně a velké vítězství Velkoněmecké říše a k uskutečnění nových pořádků v Evropě.
A tak se i Ruda Vandas se svými kamarády ocitají v mašinérii totálního nasazení. Po strastiplné cestě na sever jsou vysazeni na předměstí Drážďan, v městečku Freital. Ubytování v lágrech, mizerná strava, spousta práce při opravách dálnice nebo v dílnách, kde bylo potřeba spousta zámečníků, frézařů, zkrátka kumštýřů z černého řemesla. Jenže Ruda Vandas byl hlavně zemědělec. Bavila ho pole, koně, zkrátka, byl to rozený hospodář. A to se mu stalo svým způsobem osudné. Souhrou okolností se dostal „ke své práci“. Měl na jednom statku pomáhat majitelce, Němce, s hospodařením. Zhostil se toho úkolu s radostí, byl to „jeho život“, miloval koně, obdělávání půdy, sezónní práce. A zde, na statku kdesi u Drážďan se mu líbilo daleko více, než v dílnách u černé práce.
Jenže stále trvá válka, i když se pomalu blíží její konec. Ruda zažívá masivní bombardování Drážďan, při kterém přijde o přítele z vesnice. Na sklonku války se kamarádem, Polákem Leškem, rozhodnou utéct a vrátit se do Čech resp. do Polska. Strastiplnou cestou se jim to nakonec povede. Další život v poválečné republice mu však přinese nejedno překvapení…
Při čtení knihy Jiří Antonín Švec – Moji synové mě nemohlo nenapadnout srovnání s osudy mého dědy. Také byl nasazený na nucené práce, také to bylo nedaleko od Drážďan, také zažil to děsivé bombardování a prchal totálně rozvráceným Německem zpět, domů.
Na závěr jedna poznámka k místopisu. Autor kroniky života Rudy Vandase umístil úvod a konec děje do jihočeské vesnice Radenice. Tu jsem na mapě sice našel, ale na Vysočině, mezi Velkým Meziříčím a Žďárem nad Sázavou. U tábora jsem nalezl podobný název, Radimovice (u Tábora). Chybka, nebo úmysl?