Natěšení bylo velké, neb Arild Andersen Quartet sliboval věci neslyšené. Od prvního tónu bylo každému z přítomných diváků jasné, (bylo nás dobrých 250), že tu máme co dočinění s jazzovou smečkou světové top úrovně. V průběhu koncertu předvedl každý z muzikantů svoje umění v sólo výstupech.
Grégori Maret, to je pro foukací harmoniku charakteristická melancholie, romantika. Edmar Castaneda (Castañeda ) je u své harfy chvíli baskytarista, kytarista a pianista zároveň. Dravost střídá zjemnění, sóla obou jsou naprosto excelentní! Swing, mazlivé balady, vášnivé tango.
Vraťme se o 30 let zpět. Píše se datum 1. července 1991. Horký večer v jihofrancouzském městě Vienne na řece Rhona. Hlava na hlavě. Sezení na kameni není pro upocené diváky nikterak pohodlné. Každému je to dnes ale fuk! Tisícihlavý dav čeká 80 minut jazzové mše. Hraje tu Miles Davis!
Trošku nadneseně řeknu, že nás Roman Dragoun a His Angels vysvobodili z pařátů corona svinstva. Jinak řečeno: po dlouhé, dlouhé době to byl první live koncert někdy od konce loňského léta. Tvorbu tohoto chlapa mám rád. Dobrý vokální projev kombinující zpěv a zvláštní formu „melodického“ recitativu. Za svého života toho stihl hodně a jen tak mimochodem: v roce 2012 byl posluchači Rádia Beat vybrán do „Beatové síně slávy“ v kategorii „osobnost“.